V několika následujících řádcích bych se ještě ráda vrátila k nedávnémurozsudku velkého senátu Soudního dvora ve věci C-34/10 Oliver Brüstle v. Greenpeace eV. Toto rozhodnutí již bylo zevrubně prezentováno v říjnovém BulletinuCentra, nicméně myslím, že si pár řádků navíc zaslouží. Už z toho důvodu, že se dotýká jedné ze zcela základních lidskoprávních a etických otázek, tj. otázky, kdy vlastně lidský život začíná. Ano, od uhlí a oceli jsme už skutečně daleko…

V Bulletinu není vždy prostor věnovat se rozsudku ve všech jeho souvislostech, zejména pak včetně příslušného stanoviska generálního advokáta, které je však mnohdy čtivější a argumentačně zajímavější než samotné rozhodnutí Soudního dvora. Nezřídka se pak stává, že bez znalosti stanoviska lze argumentaci lucemburských soudců porozumět jen velmi obtížně, což je i případ uvedeného rozsudku, který je do značné míry pouze výtahem z úvah generálního advokáta Yvese Bota. Za pozornost však stojí také vyjádření členských států, která mohou rovněž výsledné rozhodnutí významně ovlivnit. Podle všeho však nikoliv v tomto případě.

Hlavním aktérem případu je německý neurobiolog Oliver Brüstle, který se stal majitelem patentu přihlášeného v roce 1997. Tento patent se týkal izolovaných a očištěných progenitorových neurálních buněk. (Následuje nezbytná populárněnaučná terminologická vsuvka. Progenitorovými buňkami se rozumí nezralé tělní buňky, které jsou stále schopné se množit. Tyto buňky mají proto schopnost vyvíjet se a vytvořit prakticky jakékoli zralé tělní buňky. Neurální buňky jsou pak takové nezralé buňky, které mají schopnost vytvářet zralé buňky nervového systému, jakými jsou například neurony.) Předmětem patentu Olivera Brüstla tak bylo získání těchto progenitorových neurálních buněk z lidských embryonálních kmenových buněk, a to za účelem léčby nervových poruch. Podle informací německého neurobiologa již došlo k úspěšnému klinickému použití, a to především u pacientů s Parkinsonovou nemocí.

Proti platnosti tohoto patentu brojila organizace Greenpeace a spolkový patentový soud jí dal zapravdu. V rámci odvolacího řízení se však německý Nejvyšší spolkový soud obrátil na Soudní dvůr s několika předběžnými otázkami týkajícími se směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/44/ES ze dne 6. července 1998 o právní ochraně biotechnologických vynálezů. Na tomto místě je nezbytné uvést, že předmětná směrnice ve svém čl. 6 odst. 1 stanoví, že „[v]ynálezy se považují za nepatentovatelné, pokud by jejich obchodní využití bylo v rozporu s veřejným pořádkem nebo morálkou; využití se však za takové nepovažuje jen proto, že je zakázáno právním nebo správním předpisem.“ Hned v následujícím odstavci pak citovaná směrnice uvádí, že za nepatentovatelné se považuje mimo jiné též použití lidských embryí pro průmyslové nebo obchodní účely (čl. 6 odst. 2 písm. c) směrnice 98/44/ES).

Soudní dvůr shledal, že „lidským embryem“ ve smyslu uvedené směrnice je každé lidské vajíčko po oplodnění, každé neoplodněné lidské vajíčko, do kterého bylo implantováno buněčné jádro ze zralé lidské buňky, a každé neoplodněné lidské vajíčko, které bylo partenogenezí stimulováno k dělení a dalšímu vývoji. Svým výrokem o tom, že vyloučení patentovatelnosti týkající se použití lidských embryí pro průmyslové nebo obchodní účely se vztahuje i na použití v rámci vědeckého výzkumu, pak Soudní dvůr vyvolal vlnu nevole a zděšení mezi evropskými vědci (některá vyjádření například zde, zde nebo zde). Má otázka však zní, zda od Soudního dvora bylo skutečně možné očekávat jiný závěr? V momentě, kdy členské státy přijaly směrnici s jasným cílem harmonizovat právní ochranu biotechnologických vynálezů v rámci Evropské unie (srov. bod 3 směrnice 98/44/ES), tak navzdory skutečnosti, že samotnou definici „lidského embrya“ příslušná směrnice nenabízí, bylo by naprosto překvapivé, kdyby Soudní dvůr k této problematice pomlčel. Tím spíše, že uvedená směrnice zcela jasně definuje základní zásady, kterými se patentovatelnost biotechnologických vynálezů má řídit (srov. bod 16 směrnice 98/44/ES: „je důležité prosazovat zásadu, že lidské tělo v jakémkoli stadiu vzniku či vývoje včetně zárodečných buněk ani pouhý objev některého z jeho prvků nebo jeho produktů včetně sekvence nebo dílčí sekvence lidského genu, nelze patentovat“). V tomto ohledu bylo zcela naivní ze strany členských států požadovat, aby Soudní dvůr ponechal definici „lidského embrya“ na jejich vlastním uvážení, jak o to v daném případě usilovalo Spojené království a Švédsko (srov. bod 51 stanoviska GA Bota). Koneckonců i samotná Listina základních práv EU v tomto ohledu vyznívá poměrně jednoznačně: „V lékařství a biologii se musí dodržovat zejména zákaz využívat lidské tělo a jeho části jako takové jako zdroj finančního prospěchu.“ (srov. čl. 3 odst. 2 písm. c) Listiny). Jakkoli proto můžeme se závěry Soudního dvora souhlasit nebo nesouhlasit, pravdou je, že jinak v tomto případě mohl rozhodnout pouze stěží. A případné rozhořčené hlasy evropských vědců by proto tentokrát měly mířit čistě na členské státy, které uvedenou právní úpravu přijaly…

Úvahy generálního advokáta Bota však rozhodně nejsou černobílé a stojí za přečtení:

„38. Jsem si vědom extrémní citlivosti předložených otázek, ohledně kterých pouze dva členské státy považovaly za vhodné předložit na jednání své vyjádření.
39. V otázce definice embrya se setkávají základní body různých filozofií a náboženství, jakož i nepřetržité pátrání vědy po poznání.
40. Nemám v úmyslu rozhodovat mezi jednotlivými vírami či je někomu vnucovat.
41. Jsem si také vědom hospodářského a finančního významu otázek položených Soudnímu dvoru. Na to bylo ostatně poukázáno při ústním jednání, když navrhovatel tvrdil, že případné zamítnutí patentovatelnosti by mohlo ohrozit výzkum, jakož i setrvání vědců v Evropě a tím i ohrozit zabránění jejich odchodu do Spojených států či Japonska. (…)
42. Není mým záměrem řešit spor mezi vědci ohledně účinnosti nebo bezpečnosti té či oné metody. Nechci takovou debatu ani zahajovat.
43. Neskrývám ani naděje mnohých, kteří doufají ve vědecký pokrok k úlevě z jejich utrpení.
44. Podle mého názoru není patentovatelnost neoddělitelná od výzkumu. Členské státy mají samozřejmě volnost povolit výzkum za podmínek, které samy stanoví. Patentovatelnost, tedy jinými slovy uvádění na trh a z toho plynoucí výrobní podmínky, musí být mimo jiné v souladu s podmínkami stanovenými ve směrnici 98/44 za účelem harmonizace integrující etické aspekty tak, aby bylo zabráněno tomu, že hospodářské fungování trhu povede k hospodářské soutěži na úkor hodnot, na nichž je založena Unie.
45. Otázka předložená Soudnímu dvoru je jistě obtížná. Je však výlučně otázkou právní. S předloženou otázkou spojená potíž souvisí s odkazem – v právu se neustále vyskytujícím, avšak zde obzvláště výrazným – na pojmy veřejného pořádku, morálky nebo etiky, které nezávisle na zásadách Listiny základních práv prolínajících se celým právem Unie vyplývají z upřesnění provedených samotným zákonodárcem např. v šestnáctém bodě odůvodnění směrnice 98/44 nebo v jejím článku 6.
46. Tyto odkazy výstižně vyjadřují, že Unie není pouze trhem, který je nutno regulovat, ale že musí rovněž vyjadřovat hodnoty. Zásada lidské důstojnosti byla ještě před svým zakotvením v článku 2 Smlouvy o EU jako základní hodnota uznána Soudním dvorem jakožto obecná právní zásada.
47. Mám za to, že v takto vymezeném rámci mohou být základem pro řešení, které je přijatelné pro všechny členské státy, pouze právní analýzy provedené na základě objektivních a vědecky potvrzených údajů. Stejná snaha o objektivitu vede k závěru, že mlčení vědy nebo její neschopnost předložit důkazy jsou rovněž objektivními údaji, z nichž může právní analýza vycházet.
48. V důsledku toho se domnívám, že řešení, které navrhnu nebo které si Soudní dvůr zvolí, bude platit pouze v okamžiku, v němž bude formulováno. Toto řešení může v budoucnosti doznat změn díky pokroku v poznání.
49. Rovněž se mi zdá užitečné poznamenat, že se právní definice, kterou navrhnu, pohybuje v rámci posuzované technické směrnice, a že z ní nelze vyvozovat právní důsledky pro jiné oblasti, které se sice dotýkají lidského života, avšak nachází se ve zcela odlišné rovině a spadají mimo dosah práva Unie. Proto nemá podle mého názoru s naším tématem nic společného per definitionem odkaz na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva týkající se potratů, který byl učiněn při ústním jednání. Otázka možného použití embryí k průmyslovým či obchodním účelům není totiž srovnatelná s vnitrostátními právními předpisy, kterými mají být řešeny individuální problémové situace.“
Jinými slovy, otázku počátku lidského života si nejen členské státy, ale i jednotlivci samotní, musejí nakonec zodpovědět sami. V kontextu vědeckého poznání a lidského pokroku tato otázka nikdy nebude jednoduchá, protože vždy se budeme muset rozhodnout, který z životů upřednostníme - zda ten stávající nebo ten (potenciálně) budoucí?
Helena Bončková