Jana Jeřábková

Nezřídka se spor o dědictví stává v rodinách jablkem sváru. Jedním takovým konfliktem se nedávno zabýval Evropský soud pro lidská práva. Okolnosti případu jsou oproti běžným šarvátkám o dědictví o to vyhrocenější, že dědičky nejsou pokrevně příbuzné, ale obě ženy zesnulá kdysi adoptovala. Nyní se jedna z nich chtěla domoci neplatnosti adopce druhé ženy, aby nemohla dědit. Zda šlo o oprávněné zpochybnění adopce, zajímalo i štrasburský soud.

Cui bono?

Dne 25. března 2015 vydal Evropský soud pro lidská práva (dále ESLP) rozsudek ve věci Zaiet proti Rumunsku. Stěžovatelka, paní Zaiet, se na něj obrátila s tím, že bylo neoprávněně zasaženo do jejího práva na soukromí a rodinný život (čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod) a do práva na ochranu majetku (zakotveného v čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě). Dojít k tomu mělo tak, že rumunské soudy daly zapravdu nevlastní sestře paní Zaiet, když označily přes třicet let starou adopci paní Zaiet za neplatnou, čímž jí znemožnily dědit po její adoptivní matce. 

Adoptivní sestra stěžovatelky argumentovala pro anulování adopce tvrzením, že osvojení nebylo provedeno za účelem zlepšení způsobu života stěžovatelky a pro její potřebu domova, ale aby z něj mohly jak stěžovatelka, tak adoptivní matka profitovat po majetkové stránce. To se mělo projevit právě třeba zděděním pěti hektarů lesa z celkové výměry deset hektarů, přičemž druhá polovina připadla sestře paní Zaiet. Ta však neviděla pro rozdělení dědictví důvod. Postoj adoptivní sestry pravděpodobně většinu lidí nepřekvapí, souhlasné rozhodnutí rumunských soudů už ale někoho zaskočit může. Tvrzené skutečnosti, že se adoptivní matka o stěžovatelku starala a zajímala již před adopcí, ani že kroky podniknuté sestrou za zrušením stěžovatelčiny adopce jsou ryze účelové, soudy nepřesvědčily. Adopce paní Zaiet byla tudíž prohlášena za neplatnou.

Žádné zrušení, z něhož nemá prospěch osvojenec

ESLP se nejprve jal zkoumat, zda došlo k zásahu do práv stěžovatelky neoprávněně. Pokud jde o právo na soukromý a rodinný život, konstatoval, že rodinné vazby vytvořené adopcí jsou hodny stejné ochrany jako vazby pokrevní. Každý zásah do nich musí být tudíž skutečně opodstatněný. Zrušení adopce je navíc tak razantní zásah do těchto vazeb, že se považuje za nanejvýš krajní variantu. Proto ji jak Evropská úmluva o adopci dětí, tak rumunská legislativa podmiňují téměř výhradním zájmem dítěte, resp. osvojence. Rumunští zákonodárci dokonce umožnili požadovat zrušení adopce pouze osvojencům, kteří dosáhli plnoletosti. 

 Stěžovatelčina sestra však namítala, že adopce tehdy proběhla podvodně, jelikož neměla za cíl zabezpečit jiné než materiální potřeby osvojence. Paní Zaiet by proto v tomto případě nemělo svědčit dědické právo. Soud ve Štrasburku porovnával váhu zásahu do rodinného života a údajného podvodného způsobu, jímž došlo k adopci. Naznal, že i kdyby došlo k osvojení za podmínek, za jakých tvrdí sestra stěžovatelky, nebyla by tato skutečnost způsobilá ospravedlnit zásah typu prohlášení adopce za neplatnou. Takovéto opatření by navíc nesledovalo žádný legitimní cíl, ani stěžovatelky, ani její matky. Jediným motivem by byl zájem sestry paní Zaiet na zachování deseti hektarů lesů vcelku a jejich převedení do jejího vlastnictví. Ze všech těchto důvodů štrasburský soud stížnosti paní Zaiet vyhověl. Byla jí přiznána náhrada škody ve výši 30 000 eur, způsobená nemožností výkonu vlastnického práva ke své části lesa. 

Foto: Fred Schaerli, Wikipedia Commons.