Veronika Helferová

Evropská unie si v loňském roce nechala zpracovat celosvětovou studii týkající se apatridismu (mezinárodněprávního bezdomovectví). Hlavním přínosem této studiem měla být doporučení, jakým způsobem může EU pomoci tento negativní jev co nejvíce minimalizovat, zejména v rámci své vnější politiky zaměřené na ochranu lidských práv. V následujících řádcích se Vám ve stručnosti pokusíme zprostředkovat nejdůležitější informace, které studie obsahuje.

Studie nejprve vysvětluje, co přesně apatridismus je a jaké má důsledky v životě více než 10 milionů lidí po celém světě, kteří v současné době nemají žádnou státní příslušnost. [1] Následně se zaměřuje na činnost Evropské unie v této oblasti a to jak v rámci vnější, tak v rámci vnitřní politiky. V závěru jsou obsažena právě doporučení pro činnost EU v následujících letech.

Dopady mezinárodněprávního bezdomovectví na život jednotlivce a jeho základní lidská práva

Státní občanství je právní vztah mezi státem a jeho občanem, který zahrnuje řadu vzájemných práv a povinností. Jedná se například o právo občana vstupovat na území svého státu a žít v něm, nebo naopak jeho povinnost vykonávat ve svém domovském státě vojenskou službu. Na státní občanství je také přímo vázána řada základních lidských práv, jako třeba právo volební, které stát obvykle garantuje pouze svým občanům. Tato práva jsou pro osoby bez státního občanství nedosažitelná, a problematický je pro ně často také přístup k dalším základním právům.

Dětem bez státního občanství bývá odepřeno právo navštěvovat státní školy a tyto jsou potom odkázány na studium na školách soukromých a často nemají žádnou možnost dosáhnout vysokoškolského vzdělání (např. v Thajsku). Nedostatečné vzdělání potom negativně ovlivňuje další profesní život jednotlivců bez státního občanství. Nemohou vykonávat některá povolání právě kvůli nedostatečné kvalifikaci, jiná jsou pro ně potom nedosažitelná jednoduše proto, že jsou vyhrazena pouze občanům daného státu. Ztížený je také přístup k systému sociálního zabezpečení a často i k lékařské péči.  Lidé bez státního občanství jsou tak uvězněni v chudobě bez jakékoli možnosti ze z nepříznivé životní situace vymanit.

Mezinárodněprávní bezdomovectví má také značný vliv na rodinný život jednotlivců. Situace, kdy některý z členů rodiny nemá státní občanství, může působit problémy nejen jemu samotnému, ale také kterémukoli dalšímu rodinnému příslušníkovi a komplikuje tak udržování rodinný vztahů. Významný dopad na rodinný život má zejména hrozba zadržení či deportace, které osoby bez státního občanství mohou čelit. Apatridé tak mívají problém nejenom s uzavřením manželství (neboť nedisponují potřebnými doklady), ale často i s tím vůbec najít partnera, případně naprosto postrádají jakoukoli touhu založit rodinu.

Mnoho studií také ukazuje, že těmto jedincům hrozí větší riziko svévolného zadržení. Například v Bangladéši byli někteří Rohingyové původem z Barmy drženi ve vazbě i roky po té, co jim vypršel uložený trest, neboť pro absenci státního občanství nemohli být navráceni do domovské země.

Vznik mezinárodněprávního bezdomovectví v důsledku porušování základních lidských práv

Právní úprava státního občanství je regulována vnitrostátním právem jednotlivých států, které nezávisle stanovují podmínky pro jeho nabývání a pozbývání. Jednotlivé právní úpravy tak nejsou v souladu, a dochází mezi nimi ke střetu. Výsledkem potom může být, že osoba již narozením nabude více státních občanství nebo se naopak nestane příslušníkem žádného státu. Například dítě, které se narodí v Americe libanonskému otci a japonské matce nabude narozením hned tři různá státní občanství. Na druhou stranu dítě, které se narodí v Norsku libanonské matce a jehož otec je neznámý, se v důsledku různých právních úprav stává apatridou.

Druhá z uvedených situací nastává častěji v případě, kdy je některá z předmětných právních úprav značně diskriminační či selektivní. V 27 zemích světa, včetně výše uvedeného Libanonu, nejsou ženy, na rozdíl od mužů, oprávněny předat své státní občanství svým dětem. V některých státech jsou z možnosti získat státní občanství vyloučeny určité konkrétní menšiny. Typickými příklady jsou Rohyngiové v Barmě, Kurdové v Sýrii, jedinci mluvící jazykem kinyarwanda v Kongu a osoby, které mají předky z Haiti v Dominikánské republice.

Dalším důvodem vzniku mezinárodněprávního bezdomovectví bývá nerespektování základního práva každého dítěte na registraci po narození, které je chráněno například čl. 7 Úmluvy o právech dítěte.

V konečném důsledku tak v současnosti vykazuje populaci osob bez státního občanství přesahující 10 000 jedinců celkem 19 zemí světa, jedná se o: Brunej, Pobřeží slonoviny, Dominikánskou republiku, Estonsko, Německo, Irák, Keňu, Kuvajt, Kyrgyzstán, Lotyšsko, Malajsii, Barmu, Polsko, Rusko, Saúdskou Arábii, Sýrii, Thajsko, Spojené arabské emiráty a Vietnam. A to i přes to, že samotné právo na státní příslušnost je jako jedno ze základních lidských práv chráněno mnoha mezinárodními dokumenty. [2]

Dosavadní činnost EU

S ohledem na to, že dva členské státy Evropské unie, Litva a Estonsko, vykazují jednu z největších populací osob bez státního občanství na světě, je třeba, aby se EU apatridismu věnovala i v rámci své vnitřní politiky. Mezinárodněprávní bezdomovectví se ostatně nevyhýbá ani dalším členským státům.

Faktem ale je, že Charta základních práv EU nezakotvuje právo na státní příslušnost, ani právo dítěte na registraci po narození a aktivita EU směrem k sjednocení vnitrostátních právních úprav členských států také není nijak významná. Na druhou stranu se Evropská unie zabývá zejména ochranou práv osob bez státního občanství, kdy v Lisabonské smlouvě stanoví, že jednotlivé státy musí těmto osobám poskytnout minimálně stejný standard ochrany, jaký poskytují státním občanům třetích států.

Mezinárodněprávní bezdomovectví potom netvoří ani jedno z hlavních témat vnější politiky EU zaměřené na ochranu lidských práv. I přesto se mu EU věnuje v některých ze svých strategických dokumentů. [3] Kromě toho se EU tímto problémem zabývá nepřímo prostřednictvím svých dalších lidskoprávních aktivit, které s mezinárodněprávním bezdomovectvím úzce souvisejí. Za zmínku stojí například finanční podpora organizací, které zajišťují základní vzdělávání dětem, které jsou vyloučeny ze státního vzdělávacího systému a mezi které patří i děti bez státní příslušnosti, v Malajsii. Dále potom podpora (včetně finanční) práce UNHCR, která se na problematiku mezinárodněprávního bezdomovectví zaměřuje jako na jednu ze svých hlavních činností a podpora dalších organizací, které se tímto problémem také zabývají. EU na téma mezinárodněprávního bezdomovectví také upozorňovala v rámci mezinárodních fór a konferencí a v rámci dvoustranných jednání s třetími státy. Nicméně vnější činnost EU v oblasti mezinárodněprávního bezdomovectví více méně postrádá soudržnost a ucelenou vizi o roli EU v boji s tímto problémem.

Soukromá škola

Doporučení do budoucna

Evropská unie disponuje celou řadou možností, jak celosvětovou situaci týkající se mezinárodněprávního bezdomovectví ovlivnit. Řadu z nich, jako je například podpora nejrůznějších organizací či uzavírání dvoustranných a vícestranných mezinárodních smluv, již v minulosti využila. Do budoucna je potom třeba tyto činnosti zdokonalit a více se na problém mezinárodněprávního bezdomovectví zaměřit. Například dvoustranné smlouvy uzavírané s třetími zeměmi by vždy měly být „ušity na míru“ potřebám dané země. EU by dále měla svým představitelům a zaměstnancům poskytovat nejrůznější školení a zajistit tak jejich lepší informovanost v této oblasti. Také je více než potřebné, aby Evropská unie lépe informovat o svých aktivitách v boji proti apatridismu. [4]

Veškerou svou činnost by potom měla EU zaměřit na tři hlavní témata, která jsou s mezinárodněprávním bezdomovectvím spojena. Jedná se o podporu kampaně, kterou UNHCR zahájila 15 září 2014 a jejímž cílem je vymýtit mezinárodněprávní bezdomovectví do roku 2024, boj proti genderově diskriminačním vnitrostátním právním úpravám nabývání státního občanství a konečně také podporu práva každého dítěte na státní občanství. Většina aktivit v této oblasti by měla směřovat k zemím, které se s problémem mezinárodněprávního bezdomovectví potýkají nejvíce, tedy k Pobřeží slonoviny, Thajsku, Dominikánské republice, Barmě, Sýrii a zemím zasaženým syrskou krizí, konkrétně Iráku, Jordánsku a Libanonu.

Poznámky

[1] Toto číslo vychází ze statistik UNHCR. Nicméně je důležité si uvědomit že, tyto statistiky jsou značně nekompletní, neboť jedince bez státního občanství často není možné vystopovat. A tento problém tak zůstává z velké míry skryt.

[2] Srovnej například čl. 15 Všeobecné deklarace lidských práv nebo judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně základních lidských práv.

[3] Srovnej například „Action Plan on Human Rights and Democracy“ nebo „The EU Global Approach on Migration and Mobility“.

[4] Například začleněním tohoto tématu do pravidelně vydávané zprávy „EU Annual Report on Human Rights and Democracy in the World“.

Zdroj

Laura VAN WAAS. Addressing the human rights impact os statelessness in the EU’s external action. Listopad 2014.

Zdroj obrázků: Wikimedia Commons