Adam Blisa

Po pařížském útoku na redakci Charlie Hebdo se rozpoutala diskuse o hranicích svobody projevu; předmětem kontroverze se stalo i to, zda mají a mohou být kritizovány samotné karikatury.

Ti, kteří se vůči těmto karikaturám vymezili, byli často označeni za nepřítele svobody projevu. Ač někteří kritici zřejmě plně nedocenili kontext karikatur, velká část vášní pramenila především z toho, že diskutující považovali za předmět diskuse podstatu svobody projevu jako takové, přičemž ve skutečnosti diskutovali o jejích hranicích – což ovšem není totéž. 

Svoboda projevu a její hranice

Teroristický útok v na redakci Charlie Hebdo je velmi nešťastným „podvozkem“ pro debatu týkající se hranic svobody projevu. Za základní evropskou hodnotu můžeme považovat fakt, že nehledě na obsah sdělení, vražda či zabití nejsou adekvátní odpovědí, a to za žádných okolností. Útok na karikaturisty z Charlie Hebdo byl útokem na samotnou podstatu svobodu projevu. V tomto smyslu lze chápat také poselství hesla „Je suis Charlie“ a manifestaci konající se v Paříži a dalších městech ve Francii – jako vymezení se proti odpovědi na satiru ve formě násilí, jako manifestaci obrany podstaty svobody projevu.

Velká část následujících diskusí se posunula k obsahu, terčům a formě karikatur Charlie Hebdo, a jejich přípustnosti. Předmětem diskuse se tak stala nikoli samotná podstata, ale hranice svobody projevu. Ze záměny podstaty a hranic svobody projevu ve víru emocí následujících po útoku pak také pramenila kritika snášející se na hlavy osob, které na základě nesouhlasu s obsahem karikatur Charlie Hebdo prohlásily, že „nejsou Charlie“. Zatímco však podstata svobody projevu by předmětem debaty být neměla, pro hranice svobody projevu to neplatí. Diskuse zahrnující hledání hranic svobody projevu je totiž v Evropě nejen stále přítomná, ale také neustále potřebná.

Hranice právní

Pokud se zaměříme na samotné hranice svobody projevu, obzvláště co se týče střetu svobody projevu a náboženství, zjistíme, že Evropa v tomto směru není zdaleka tak liberální, jak si o sobě, zejména v posledních dnech či týdnech, myslí. Hranice svobodě projevu v Evropě určují (přinejmenším) dva normativní systémy: právo a morálka/etika. Začněme hranicemi právními, a to v českých zemích.

Při pohledu do historie zjistíme, že rouhání bylo trestným činem, a to až do roku 1950. Ustanovení § 122 zákona č. 117/1852 ř. z., o zločinech, přečinech a přestupcích, stanovilo, že „Zločinu rušení náboženství dopustí se... kdo řečmi, činy, v dílech tiskových nebo rozšiřovaných spisech Bohu se rouhá...“. [1] Za první republiky však podle všeho tato skutková podstata uplatňována nebyla, a o hledání hranic svobody slova nasvědčuje i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR z roku 1924, podle kterého „Dobírání si není trestno, je-li pouze karikaturou, nebo záleží-li v sarkastickém (ironickém) výrazu nebo v satirických šlezích (označení "bratr" příslušníka strany nebo církve, jejíž příslušníci se vzájemně tak oslovují).“. [2] Období mezi lety 1948-1989 můžeme z pochopitelných důvodů přeskočit, polistopadové období se pak doposud obešlo bez soudní dohry konfliktu mezi svobodou slova a náboženstvím. Jediné karikatury, které se ocitly před (Ústavním) soudem, byly karikatury Jiřího Paroubka a Karla Březiny, jejich terčem tedy nebylo náboženství.

Není ovšem od věci podívat se na postoj Ústavního soudu ke karikaturám v těchto případech. V případě Karla Březiny, který byl v komiksu Zelený Raoul zobrazen nahý se ztopořeným penisem, Ústavní soud uvedl, že „... karikatura je uměleckým výtvarným dílem, které v sobě obsahuje kritiku určité osoby či věci. Přestože lze u karikatury jako typu kritiky jít dál než u jiných děl, i kritika musí mít své meze. V karikatuře i kritice nelze používat neopodstatněných hrubých urážek se snahou ponížit, ale hledat či popisovat příčiny. ... Karikatura se zaměřuje na určité vlastnosti či slabiny osoby, kterými je nějakým způsobem známa.“ [3]

V případě Jiřího Paroubka se pak Ústavní soud tázal, „... existuje-li vůbec něco takového, jako ‚laskavá politická karikatura‘ a nejde-li spíše o contradictio in adiecto. ... Že karikatura někoho více či méně zesměšňuje, to je dáno již její povahou jako výtvarného díla a účelem, pro který bývá namnoze vytvořena. Ani karikatura jistě nepožívá absolutní ústavní ochrany... Hranice jsou zde obecně řečeno dány snad jen rasistickými výpady nebo výzvami k hrubému násilí a i to je nutno vždy posoudit v kontextu daného případu.“ [4] K posuzování karikatur, jejichž terčem je náboženství, se tak Ústavní soud doposud nedostal, ovšem z nastíněných úryvků je zjevné, že české právo je vůči karikaturám obecně poměrně shovívavé a hranici v souladu s čl. 17 odst. 4 Listiny stanovuje až v případě hanobení či podněcování nenávisti (§ 355 a § 356 trestního zákoníku).

Při pohledu do zahraničí zjistíme, že právní řády některých Evropských zemí až tak liberální nejsou. Zajímavá je přitom akceptace omezení svobody projevu ze strany ESLP, jehož judikaturou lze zdrženlivý postoj k znevažování náboženství dokumentovat. Jsou to notoricky známé případy: Wingrove proti Spojenému království z roku 1996, kde ESLP akceptoval zákaz distribuce filmu Visions of Ecstasy, ve kterém má sv. Tereza z Avíly erotické halucinace zahrnující Ježíše Krista, či Otto–Preminger–Institut proti Rakousku z roku 1994, který se týkal trestního postihu za znevažování náboženství v důsledku promítání tragédie, ve které byla syfilis pokládána za trest boží za lidské hříchy. V případě I. A. proti Turecku z roku 2005 pak ESLP akceptoval trestní postih vydavatele za urážku Proroka Mohameda v románu, v kterém bylo obsaženo mj. tvrzení, že Mohamed porušil svůj půst pohlavním stykem a nezakazoval pohlavní styk s mrtvou osobou nebo s živým zvířetem. ESLP akceptaci postihu odůvodnil tím, že se nejednalo o legitimní kritiku, která uráží či šokuje, ale o hanlivý útok proti islámu. [5]

Hranice etické

Stanovení hranic svobody projevu pomocí práva však není prostředkem ani nejvhodnějším, ani nejúčinnějším. Je to prostředek ultima ratio, který je namístě až v situaci, kdy projev představuje skutečné nebezpečí - tedy například v případě podněcování nenávisti. I v takových případech je však nutné zvažovat intenzitu nebezpečnosti projevu před použitím práva k regulaci projevu. Vedlejším produktem trestní represe je také tzv. chilling effect, tedy určité utlumení projevů (kvůli nejistotě o obsahu práva i těch legálních) ve veřejném prostoru, v důsledku čehož trpí také kvalita demokracie obecně. Hranice svobody projevu jsou mnohem účinněji stanovovány pomocí pravidel etických, která jsou hledána a stanovována prostřednictvím diskuse.

Ta je totiž, v duchu Masarykova citátu, podstatou demokracie. A právě v rámci diskuse, nikoliv za použití represe, si musí být demokracie být schopná primárně obhájit své hodnoty. V diskusi je třeba hledat, kam jsme ochotni v rámci svobody projevu zajít, jaký projev již představuje problém. V rámci diskuse je možné zjistit, kdo je jakým projevem uražen, a zda má i přesto takový projev nějaký smysl a opodstatnění. Označení karikatur Charlie Hebdo za urážlivé proto není projevem jdoucím proti podstatě svobodě slova. Je naopak klíčovým projevem hledajícím její hranice, čímž ke svobodě projevu přispívá. Individuální názory na to, nakolik by měla být náboženství před satirou chráněna, se samozřejmě liší. Pokud se však o nich nebudeme bavit, uvízneme na místě.

Jiným případem jsou pak projevy jdoucí zjevně za hranici morálky. Reakcí by však ani v takovém případě neměla být primárně trestní represe, nýbrž spíše odezva společenská. Jinak řečeno, předtím, než se rozhodneme potírat projevy prostřednictvím právních prostředků, měli bychom zvážit, zda není vhodnější kontrovat právě uplatněním naší svobody projevu.  Zářným příkladem efektivity „neprávního“ vymezení společensky přípustných projevů je osud výzvy Tomia Okamury k venčení vepřů v okolí českých mešit a bojkotu stánků s kebabem. Projev, který si ve své podstatě nezadá s antisemitskými hesly 30. let 20. století, se setkal víceméně pouze s výsměchem a satirickými protiakcemi, pod jejichž tlakem se Okamura následně od výzvy distancoval. Hranice svobody projevu, resp. toho, co je společensky přípustné říkat, byla stanovena mnohem účinněji a zejména rychleji, než by to bylo možné za pomocí právních prostředků.

Všichni jsme Charlie

            Polarizace debaty a vytváření táborů těch, kteří Charlie jsou, a těch, kteří nejsou, proto není vhodné, ani nutné. Každý, kdo chápe svobodu slova jako jeden ze základních principů, na kterých stojí evropská kultura, musí nutně útok na Charlie Hebdo chápat jako útok na její podstatu, a v tomto smyslu jsme všichni Charlie. To však v žádném případě nevylučuje zaujetí kritického postoje k samotnému obsahu karikatur, a takový postoj, pokud rovnou neobhajuje útok na karikaturisty, nijak z kritika nečiní nepřítele demokracie. Jako útok na demokracii je naopak třeba chápat zneužití strachu, který útok v Evropanech vyvolal, k mobilizaci paušální nenávisti vůči osobám, které s útokem nemají nic společného, a které se nacházejí nutně ve slabší pozici. I takovým útokům je však možné a také nutné se bránit především slovem, a až v nejnutnějším případě pomocí práva.

Psáno 19. 1. 2015

 Zdroje

[1] Molek, Pavel. Politická práva. Praha: Wolters Kluwer, 2014. s. 87.

[2] Rozhodnutí Nejvyššího soud Československé republiky, Zm I 807/25, [Vážný 2735 tr.].

[3] Usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 468/03 ze dne 25. 11. 2010.

[4] Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2246/12 ze dne 17. 4. 2014.

[5] Herczeg, Jiří. Svoboda projevu a ochrana náboženské morálky. Trestněprávní revue 12/2010, s. 394 an.

Foto: Wikimedia Commons, Paris 16