Hubert Smekal
Na stránkách Bulletin-advokacie.cz vyšel článek Kláry Samkové "Právo se zahalovat", který kritizuje i můj text do prázdninového Bulletinu, jenž informoval o případu S.A.S. proti Francii. Původně jsem měl mírné nutkání reagovat, ale autorka bohužel pojala text stylem, jímž se dlouhodobě vyznačuje - tedy břitkým (což je v pořádku), ale zároveň dosti prostorově náročným. Kdybych měl konfrontovat vše, co se mi nepozdává, tak se má reakce objeví někdy na Tři krále. Repliku jsem tudíž vzdal, byť zejména při čtení pasáží o svobodě a pro mě těžko pochopitelné paraboly "kdy při poskytnutí „svobody zahalovat se“ není státem garantována svoboda „nezahalovat se“" klávesnice svrběla. Nakonec bezprostřední povinnosti převážily nad mým dalším plácnutím do e-prostoru. Naštěstí jeden můj blízký kamarád byl mnohem přičinlivější a sepsal reakci, kterou níže kopíruji. Text tedy není můj, byť je psán jako by mnou. Každopádně argumenty v něm uvedené by mohly debatu obohatit.
"Zahalování po česku
Problematika nábožensky podmíněného odívání se donedávna zdála být českým poměrům vzdálená. Není divu, procento obyvatel hlásících se k muslimskému vyznání u nás patří k nejnižším v Evropě a jiná náboženství, která očekávají jistý „dresscode“, se u nás takřka nevyskytují. Přesto si téma náhle získalo mediální pozornost v souvislosti s podnětem, v němž se obrátila azylantka ze Somálska studující na zdravotnické škole na veřejného ochránce práv. Shodou okolností v průběhu léta 2014 vynesl velký senát Evropského soudu pro lidská práva rozsudek ve věci S.A.S proti Francii, v němž se vyjádřil k zákazu nošení pokrývek tváře ve Francii. Jak tyto otázky spolu souvisejí a v čem se Klára Samková mýlí?
V letním čísle bulletinu Centra pro lidská práva a demokracie jsem referoval o rozsudku ESLP, stavěl jsem se k němu v zásadě neutrálně, pouze jsem stručně poukázal na slabiny argumentace v bodě 152 a 153. Soud si podle mě protiřečí, když konstatuje, že zákaz zahalování obličeje omezuje pluralismus, aby následně přiznal, že zákaz zahalování chrání interakci mezi jednotlivci, která je základem pro pluralismus a toleranci. Za stoprocentně přesvědčivou jsem nepovažoval ani argumentaci nízkými sankcemi, jimiž ESLP zřejmě naznačil, že pokud to se svým náboženským cítěním myslíme vážně, tak přece pokutu ve výši 150 euro a kurz občanské výchovy uneseme. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem se v článku Právo se zahalovat z pera Kláry Samkové na stránkách www.bulletin-advokacie.cz dočetl, že rozsudek důrazně kritizuji, jsem jím pobouřen a prezentuji jiný právní názor. Nic takového z mého příspěvku nelze vyčíst.
Jiný právní názor si ale dovolím přece jenom prezentovat, a to vůči úvahám Kláry Samkové. Autorka spatřuje jádro problému v otázce svobody dívek se zahalovat, když přemítá nad tím, nakolik je to opravdu jejich rozhodnutí nebo výsledek sociálního tlaku. Sám dle ní toto nemohu jako mladý a perspektivní muž pochopit. Rád bych přesto připomenul, že francouzská stěžovatelka tvrdila (v odstavcích 12 a 13 rozsudku), že nikáb si nosila podle svého přesvědčení, někdy doma, někdy na veřejnosti, jindy vycházela bez něj. Nebyla k tomu nikým nucena, pouze si přála se takto odívat, kdykoli se tak rozhodla. Nepředstavuje její požadavek vrchol svobodného rozhodnutí? A není to právě představa Kláry Samkové, která je paternalistická. Má nám stát při svém nejlepším úmyslu diktovat, jak se v jakém prostředí ne/odívat? A postihovat nedodržování pokutami? V Turecku bojují za možnost zahalovat hlavu šátkem feministky, které by si určitě nenechaly nic vnutit svým okolím o náboženských přikázáních. Plně chápu důvody francouzské vlády, vycházející z dlouhodobé tradice laicity, oddělení státu od náboženství. Příčí se mi ale vydávat tento postup za oslavu svobody.
Klára Samková ve svém článku dále usvědčuje Annu Šabatovou, že razí právní názor, který jde proti tomuto rozsudku velkého senátu ESLP. „A to je, řekla bych, ještě horší zpráva než otázka samotného zahalování či nezahalování. Svědčí totiž o tom, že osobní názor osoby, která se má stát útočištěm pro nejslabší a nejutiskovanější, z ideologických důvodů vítězí nad tím, co je ze zákona považováno za výkon spravedlnosti.“ Pro takto silná slova ale není důvod, stačí pozorně číst judikaturu ESLP, zvlášť pokud se jedná o advokátku často se k Štrasburskému soudu obracející. Základem „šátkové“ judikatury (ale týká se to veškeré judikatury k čl. 8 – 11 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv) je několikastupňový test. Jeho prvním krokem je, zda došlo k zásahu do práva chráněného Úmluvou, druhým krokem je přezkum, zda byl tento zásah legální, zda se tedy opírá o zákon. Veřejná ochránkyně práv k tomu ve své zprávě o šetření uvádí: „V českém právním prostředí neexistuje výslovné zákonné omezení náboženských symbolů v systému vzdělávání, ani ve veřejném prostoru obecně. Obdobný případ zákazu nošení muslimského šátku ve škole doposud nebyl předmětem rozhodování českých soudů.“
Český případ by proto podle mého selhal už v první fázi přezkumu vycházejícího z Úmluvy. Nemáme právní základ, proto je vedlejší, že ESLP Francii umožnil zakazovat za daných okolností zahalování obličeje. Ve Francii právní základ existuje a byl náležitě odůvodněný. A. Šabatová se proto nezpronevěřuje českému ústavnímu pořádku, naopak dodržování Úmluvy bedlivě sleduje.
Článek Právo se zahalovat je dalším příspěvkem do české debaty o „šátkové aféře“. A je pro ni symptomatický. Nejdříve je v něm dezinterpretován můj postoj, následně je obviněna na základě nepřiléhavého právního srovnání veřejná ochránkyně práv z porušování ústavního pořádku. V době globalizace se těžko ubráníme podobným dilematům, před něž nás bude stavět migrace. Otázky slaďování vstupu různých kultur do naší sociální reality budeme muset citlivě řešit čím dál častěji. Základem pro naše těžká rozhodnutí bude jako vždy informovaná debata."
