Česká republika je moderní stát. Má tudíž za úkol předcházet některým nežádoucím společenským jevům. Mezi jeden z těchto jevů patří také pomlouvání. Jedná se o sdělování informací, které mohou někomu způsobit újmu. Účinné prostředky obrany proti pomluvám lze nalézt napříč celým právním řádem, a to jak v soukromém, tak ve veřejném právu.

Česká republika se hlásí k identitě moderního státu. Ten překonává koncepci státu jako “nočního hlídače” [1] a jde ještě o pár kroků dál. Namísto volného přístupu a politiky nezasahování do soukromých věcí činí aktivní opatření proti tomu, aby docházelo ke společenským nespravedlnostem. 

Protože je společnost velice heteronomní skupina, ve které se o sebe navzájem třou jednotlivé názory, hodnoty a motivy, často v ní dochází k různým sporům. Ty se mohou projevit i vypouštěním nepravdivých či nepodložených tvrzení, která mohou ostatním způsobit újmu. 

Protože je takové jednání vnímáno jako společensky škodlivé, Česká republika podniká kroky k tomu, aby mu předešla, a aby ho potažmo také potrestala. 

Pomluva jako multidimenzionální fenomén

Pomluva je, v obecném slova smyslu, nepravdivé tvrzení, které může být pomlouvanému na újmu. Mimo obecný sémantický diskurz je však pomluva definována ještě jinak. V trestním zákoníku. Zákonodárcem. Proč však právo rozlišuje mezi běžným významem a právním významem?

Tato distinkce plyne z povahy trestního práva, které by mělo být aplikováno subsidiárně, tedy jako poslední myslitelná možnost. Odsoudit někoho za trestný čin je totiž jednoznačně společensky nežádoucí jev, který zasahuje do existenční podstaty státu. Konec konců: má-li stát primárně chránit svobodu svých občanů, jak se vypořádat s tím, že svobodu některým svým občanům upírá?

Utilitaristická odpověď, že jde o prostředek, kterým větší části společnosti dopřáváme svobodu, se sama o sobě zdá být nedostatečná. Aby skutečně fungovala, je třeba ji zkombinovat s tím, že tento prostředek je aplikován pouze v situaci, kdy byly všechny mírnější (a ke svobodě vstřícnější) prostředky vyčerpány. Teprve jde-li o krajní prostředek, který slouží k naplňování podstaty státu, je možné o trestání uvažovat jako o legitimní pracovní náplni státu.

Pomluva v soukromém právu

Než tedy dospějeme k pomluvě jako k trestnému činu, jaké existují jiné způsoby právní obrany proti škodlivým nepravdivým tvrzením?

Ze soukromoprávního hlediska je možné hledět na pomluvu spousta způsoby. Jedním z nejvýraznějších bude zřejmě obrana podle § 81 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, které mimo ochranu osobnosti, vážnosti, cti a života člověka chrání před neoprávněnými zásahy taktéž všechna jeho přirozená práva. Poškozenému z pomluvy plynou jak nároky peněžní, tak i nároky nepeněžní (zpravidla aby se pachatel omluvil a přestal pomluvu rozšiřovat).

Ze soukromoprávního hlediska budou významné také normy práva nekalé soutěže, zejména zlehčování podle § 2984 občanského zákoníku. V tomto kontextu je však pomluva chápána dokonce šířeji, než v obecném slova smyslu, neboť za zlehčování se považuje mimo rozšiřování nepravdivých údajů také rozšiřování pravdivých údajů, které jsou způsobilé přivodit dotčenému újmu. Ten se může domáhat zejména toho, aby pachatel přestal šířit pomluvy a poskytl přiměřené zadostiučinění.

Pomluva ve veřejném právu

Pomluva je upravena také normami veřejného práva, a to zejména normami správního práva a normami trestního práva. Protože je trestní právo možné použít pouze subsidiárně, je nutné pomluvu primárně považovat za přestupek. Zpravidla tedy půjde o zesměšňování či urážení jiné osoby ve smyslu § 7 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích. Sankcí za takovýto přestupek je podle téhož ustanovení pokuta do 10 000 Kč.

Nejtěžším kalibrem z arzenálu právních zbraní proti pomluvám je pak trestný čin pomluvy podle § 184 trestního zákoníku. K tomu, aby byl aplikován, však nestačí pouhé vypuštění nepravdivé škodlivé informace. Taková informace musí být zároveň způsobilá značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména jej poškodit v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit vážnou újmu. Za takové jednání hrozí pachateli až jeden rok odnětí svobody. [2]

Proporcionalita

S ohledem na podstatu státu je však nutné, aby v některých případech jednání, které by jinak bylo posouzeno jako pomluva, nebylo trestáno. Ten, kdo vypouští nepravdivé informace způsobilé poškodit ostatní občany, totiž prakticky využívá svou svobodou slova, což je ústavně chráněný statek. Je tak na státní moci, aby si poradila s tím, kdy je pomlouvání ještě možné tolerovat.

Letos se k této otázce v nálezu sp. zn. III. ÚS 1459/22 ze dne 9. ledna 2024 vyjádřil také Ústavní soud. Ten rozhodoval o tom, zda se účastnice dopravní nehody dopustila pomluvy, když poslala nadřízeným orgánům policistky, která nehodu vyšetřovala, dopis, ve kterém tvrdila, že se policistka chovala arogantně a že pravděpodobně byla pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek. Po uvážení rozhodl, že stěžovatelka by neměla být odsouzena za trestný čin, a to přestože nic z toho, co uvedla, nebyla pravda. Podle jeho názoru zásah do osobnosti nebyl natolik intenzivní, aby založil trestný čin, a jedná se proto pouze o přestupek.

Argumentace Ústavního soudu spočívala v tom, že nositelé veřejné moci musí být připraveni na zpochybňování svého chování ve větší míře než běžní občané. Jinak by totiž občané mohli být ochuzeni o právo na kontrolu činnosti úředních osob. Zohlednil navíc i to, že byl podnět odeslán soukromou korespondencí, a nikoliv skrze veřejná média, a stěžovatelka tak zjevně neměla vůli narušit důvěryhodnost policistky ve vztahu k veřejnosti.

Dal tudíž v tomto případě přednost svobodě slova stěžovatelky před právem na ochranu osobnosti policistky.

 

Poznámky

[1] Stát by měl podle některých liberálních myslitelů, zejména pak A. Smitha, hrát roli pouhého ochránce svobody, majetku a zdraví, a nezasahovat zbytečně do oblastí, ve kterých jeho zásah není zcela nezbytný. 

[2] Spáchá-li čin pachatel rozhlasem, televizí či jiným obdobným médiem, hrozí mu dokonce dva roky odnětí svobody. 

Zdroje

Filip, J & Svatoň, J. (2011). Státověda. Praha: Wolters Kluwer, Česká republika.

Keller, J. (2017). stát minimální. Získáno z https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/St%C3%A1t_minim%C3%A1ln%C3%AD

Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1459/22 ze dne 9. ledna 2024

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

Zákon č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích

Fotografie

Česká republika se hlásí k ústavní identitě moderního státu. Ústavní soud, Brno Joštova – pohled z krajského úřadu, autor: Bazi, 9. červen 2010, zdroj: Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0 DEED.