Evropský soud pro lidská práva vydal rozhodnutí o stížnosti šesti českých rodičů a jejich dětí, kteří odmítli povinné očkování. Šestnácti hlasy ku jednomu štrasburský soud rozhodl, že Česká republika právo na respektování soukromého života rodičů ani dětí neporušila. 

Ve čtvrtek 8. dubna 2021 Evropský soud pro lidská práva („Soud“) vydal dlouho očekávané velkosenátní rozhodnutí v kauze povinného očkování Vavřička a ostatní proti České republice.

První ze stěžovatelů, jehož jméno rozsudek nese, dostal od Krajské hygienické stanice pokutu ve výši tři tisíce korun za to, že nenechal očkovat své dvě děti proti tetanu, dětské obrně a virové hepatitidě typu B. Další stěžovatelé, jejichž případy Soud spojil do jedné s první stížností, vystupovali jménem svých dětí, které nemohly z důvodu odmítnutí očkování chodit do školky.

Předmětem případu byla otázka, zda Česká republika v nastavení své očkovací politiky, včetně uvalovaných sankcí, překročila svůj prostor pro uvážení. Soud tedy nehodnotil, zda by jiný, kupř. dobrovolný, model očkování, byl, nebo nebyl vhodnějším řešením. Soud rozhodl, že Česká republika se v tomto případě pohybovala v rámci prostoru pro uvážení a zásah do soukromého života stěžovatelů lze považovat za nezbytný v demokratické společnosti.

Do řízení vstoupilo několik vlád a nevládních organizací se svými intervencemi. Vlády Francie, Německa, Polska a Slovenska zdůrazňovaly možnost každého státu zvolit si svou vlastní očkovací politiku. Naopak Společnost pacientů s následky po očkování a Rodiče za lepší informovanost a svobodnou volbu v očkování zmiňovali, že stávající systém očkování nedává prostor pro individuální posouzení zdravotních potřeb jednotlivých osob a nutí rodiče neočkovaných dětí existovat v paralelních strukturách mimo oficiální školky.

Ochrana zdraví, nebo zásah do soukromí?

Stěžovatelé namítli porušení celkem sedmi článků Úmluvy (mj. právo na život, na spravedlivý proces, právo na vzdělání, svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání a zákaz diskriminace). Soud se věcně zabýval pouze otázkou zásahu do soukromého života stěžovatelů.

Soud uznal, že povinné očkování jakožto nedobrovolný zdravotnický zákrok představuje zásah do fyzické integrity, a spadá tudíž pod článek 8 Úmluvy  (právo na respektování soukromého a rodinného života). Zásahem do práva na soukromý život je samotné stanovení povinnosti, k očkování jako takovému dojít nemusí (v případě stěžovatelů ani nedošlo).

Zásah do práv stěžovatelů měl dle Soudu (pod)zákonný podklad, konkrétně zákon o ochraně veřejného zdraví a vyhlášku o očkování proti infekčním nemocem.

Z hlediska posuzování legitimního cíle Soud dal za pravdu České republice (a intervenujícím státům), která zdůrazňovala, že jde primárně o povinnost státu zajistit ochranu zdraví a práv druhých. Očkování chrání zdraví jak očkovaných dětí, tak těch, kteří nemohou být ze zdravotních důvodů očkováni. Tento legitimní cíl vychází mj. z principu nejlepšího zájmu dítěte.

Byl zásah do života rodičů a dětí přiměřený?

Na závěr se Soud zabýval klíčovou otázkou, zda byl zásah do práv stěžovatelů spočívající v povinném očkování nezbytný v demokratické společnosti. V rámci hledání odpovědi Soud zohlednil několik aspektů: prostor státu pro uvážení, naléhavou společenskou potřebu, relevantní a dostatečné zdůvodnění zásahu a přiměřenost zásahu ve vztahu k dosahovanému cíli.

Šíře prostoru pro uvážení státu se odvíjí od různých faktorů. V tomto případě se setkaly faktory dva. Zaprvé to, že se jednalo o zdravotnickou politiku, u níž je prostor pro uvážení států spíše širší. Druhým faktorem byl zásah do fyzické integrity osob jakožto součásti jejich soukromého života. Tam je prostor pro uvážení naopak užší. Jelikož v tomto případě stěžovatelé, resp. jejich děti očkovány nebyly a proti jejich vůli ani být očkovány nemohly, převážilo, že se jedná o zdravotnickou otázku.)

Soud dále upozornil, že panuje obecná shoda na tom, že očkování je jedním z nejúspěšnějších a nejefektivnějších zdravotnických zásahů proti nemocem. Přestože v Evropě nepanuje shoda na tom, zda by očkování mělo být povinné, lze sledovat trend rozšiřování povinnosti očkování. Prostor pro uvážení je v této oblasti dle Soudu široký.

Soud zadruhé přisvědčil argumentu o potřebě co nejvyšší možné úrovně proočkovanosti a označil povinné očkování za adekvátní reakci na naléhavou společenskou potřebu a povinnost států chránit veřejné zdraví.

Soud se zatřetí zabýval důvody stojícími za zavedením povinného, nikoliv dobrovolného, očkování. Vzal v úvahu účinnost a bezpečnost očkování i převažující shodu napříč státy na nutnosti co nejvyšší míry proočkovanosti v Evropě. Přestože metoda dosažení tohoto cíle, spočívající v povinném očkování, není jediná možná a ani ta nejrozšířenější, v oblasti zdravotnictví mají státy široký prostor pro uvážení. Pokud tedy stát uzná, že povinné očkování je vhodným nástrojem k dosažení vysoké míry proočkovanosti, může jej zavést.

Z hlediska přiměřenosti opatření Soud na obecné úrovni shledal, že očkování není v České republice povinné bez výjimky. Děti, které mají trvalé kontraindikace, očkovány být nemusí. Stejně tak mohou rodiče uplatnit výhradu svědomí, jak shledal Ústavní soud v případě pana Vavřičky.

V konkrétním případě stěžovatele Vavřičky Soud konstatoval, že uvalená pokuta nebyla nepřiměřená. Stejně tak to, že jeho děti nemohly navštěvovat školku sice představuje určité omezení, dle Soudu ovšem spíše preventivního, nikoliv represivního charakteru, neboť má chránit děti před nemocemi. Zároveň s dosažením předškolního věku pěti let a povinné předškolní docházky toto omezení padá, což poukazuje na jistou mezeru v systému ochrany dětí před nemocemi.

V souhrnu tedy Soud dospěl k závěru, že zásah do práv stěžovatelů byl v kontextu národního očkovacího systému přiměřený kýženému cíli a Česká republika nepřekročila prostor pro uvážení.

Limity povinností

Jak ve svém komentáři na webu Verfassungsblog upozornila již doktorka Vikarská, skutečnost, že se jako společnost nacházíme v průběhu světové pandemie, dává případu další rozměr. Soud nezapomněl využít příležitost ke zdůraznění významu odpovědnosti a společenské solidarity s těmi, kteří očkováni být nemohou.

Jádrem sporu je dle mého názoru odlišnost pohledů stěžovatelů a státu na efektivitu stávající očkovací politiky, a tudíž i legitimitu ukládání povinností namísto možnosti volby. To, že nikdo ze šesti stěžovatelů (či jejich dětí) nebyl očkován, poukazuje na skutečnost, že stávající politika není schopná dosáhnout úplné proočkovanosti společnosti. Česká republika nicméně věří, že zrušení očkovací povinnosti by vedlo k ještě nižší míře proočkovanosti. Jak upozornil intervenující spolek Rozalio, systém „povinného“, byť obtížně vymahatelného, očkování tedy ústí v paradoxní situace, kdy neočkované děti sice nemohou navštěvovat školky, nicméně jakmile dosáhnou předškolního věku pěti let, tento zákaz padá. Stejně tak se mohou tyto děti socializovat mimo oficiální školky na náklady svých rodičů.

Soud se bohužel právem na vzdělání dětí nezabýval a nezodpověděl tedy otázku, v jakém věku již nelze neočkovaným dětem vzdělání upírat. Zůstáváme tedy u toho, že čtyřletým dětem ano, pětiletým již nikoliv. Zjednodušeně řečeno, v kontextu nebývale dlouhé rodičovské dovolené zakotvené v českém právním řádu stojí rodiče nenaklonění očkování před možností posečkat s umístěním dítěte do školky o rok déle, tedy do pěti let, kdy už očkování stát nevyžaduje.

Závěrem osobněji

Jako rodič jsem měla příležitost se setkat se systémem dobrovolného očkování, konkrétně v Nizozemsku. Ten se v praxi projevoval velkou proaktivitou státu, který mě jako rodiče kontaktoval s informacemi o možnosti očkování dětí a zaslal poštou žádanky na očkování v případě, že bych se pro něj rozhodla. Informací ohledně očkování jsem tedy získala více ve státě, kde je očkování dobrovolné, než doma v Čechách. A to je jen další z paradoxů českého očkovacího systému. Systému, který zdaleka není dokonalý, ale současně není natolik závadový, aby jeho vymáhání v praxi překračovalo limity stanovené Úmluvou. Stěžovatelé mohou slavit alespoň to, že již před rokem vstoupil v účinnost zákon o náhradě újmy způsobené povinným očkováním.

Zdroje

Evropský soud pro lidská práva, Vavřička a ostatní proti České republice, stížnosti č. 47621/13, 3867/14, 73094/14, 19306/15, 19298/15, and 43883/15, http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-209039.

Kancelář vládního zmocněnce. Štrasburský soud posvětil systém povinného očkování v Česku. Justice.cz. 8. 4. 2021 (https://justice.cz/?clanek=strasbursky-soud-posvetil-system-povinneho-ockovani-v-ces-1).

Štrasburský soud „posvětil“ systém povinného očkování. Jeden soudce se proti verdiktu ohradil. Liga lidských práv, 8. 4. 2021 (https://llp.cz/blog/strasbursky-soud-posvetil-system-povinneho-ockovani-jeden-soudce-se-proti-verdiktu-ohradil/).

Utrilla, Dolores. Op-Ed: “It’s about proportionality! Strasbourg clarifies human rights standards for compulsory vaccination programmes”, eulawlive.com, 8. 4. 2021 (https://eulawlive.com/op-ed-its-about-proportionality-strasbourg-clarifies-human-rights-standards-for-compulsory-vaccination-programmes-by-dolores-utrilla/).

Vikarská, Zuzana. Is Compulsory Vaccination Compulsory? Verfassungsblog. 12. 4. 2021 (https://verfassungsblog.de/is-compulsory-vaccination-compulsory/).

Vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 39/2000 Sb. o očkování proti infekčním nemocem.

Zákon č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví.

Fotografie

[1] Povinné očkování je kontroverzním tématem. General Photo: Vaccine, autor: AsianDevelopmentBank, 8. prosinec 2020, zdroj: Flickr, CC BY-NC 2.0.