Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že zákaz diskriminace ve spojitosti s povinností státu chránit právo na soukromý život vyžaduje, aby státy postupně zpřístupnily budovy osobám s postižením, pokud to pro ně nepředstavuje nepřiměřené břemeno. Island v této oblasti v minulých letech učinil pokrok, a tak nedostatečná přístupnost do dvou obecních budov není porušením článku 14 ve spojitosti s článkem 8 Úmluvy.

Na konci května rozhodl Senát Evropského soudu pro lidská práva ve věci Arnar Helgi Lárusson proti Islandu. Případ se týkal přístupu pana Lárussona, člověka pohybujícího se na vozíku, do obecních budov, ve kterých sídlily kulturní a sociální instituce. Jedna z budov byla postavena v 70. letech 19. století. 

Pan Lárusson požadoval po obci Reykjanesbær, aby byly budovy lépe zpřístupněné lidem pohybujícím se na vozíku, například pořízením ramp či výtahů, odstraněním dveřních prahů a vyhrazením parkovacích míst pro osoby s postižením. Taktéž požadoval zhruba 7300 EUR jako náhradu újmy za porušení jeho ústavních práv a práv obsažených v Evropské úmluvě o lidských právech. Islandské soudy rozhodly v jeho neprospěch, načež případ doputoval k ESLP.

Přijatelnost případu

ESLP nejprve rozhodl o přijatelnosti případu. Právo na soukromý život zahrnuje právo na osobní rozvoj a právo navazovat a rozvíjet vztahy s ostatními lidmi a okolním světem, jak bylo zmíněno ve věci Paradiso and Campanelli proti Itálii. 

Soud souhlasil s panem Lárussonem, že nedostatečná přístupnost do již zmíněných obecních budov může ovlivnit tato práva do takové míry, že případ spadá do oblasti článku 8 Úmluvy. Toto je v kontrastu s předchozími rozhodnutími ve věcech Botta, Zehnalová a Zehnal a Glaisen, kde soud například nenašel dostatečnou spojitost mezi překážkami v přístupu k budovám a soukromým životem stěžovatelů. 

Dle ESLP byl případ ve věci Arnar Helgi Lárusson proti Islandu odlišný tím, že se týkal budov vlastněných či provozovaných a zároveň umístěných ve stěžovatelově vlastní obci, stěžovatel identifikoval určité budovy, kde neexistoval bezbariérový přístup, a vysvětlil, jakým způsobem to ovlivnilo jeho soukromý život. Zároveň služby nabízené v těchto budovách byly jediné svého druhu ve stěžovatelově obci a stěžovatel tedy neměl možnost využít jiného zařízení.

Dopustil se Island diskriminace vůči osobám pohybujícím se na vozíku?

Přestože však soud rozhodl o přijatelnosti stížnosti kladně, tak zároveň rozhodl, že Island nediskriminoval pana Lárussona v rámci své pozitivní povinnosti chránit právo jedinců na jejich soukromý život. Diskriminace byla definována jako rozdílný přístup k osobám v podobné situaci bez objektivního a rozumného důvodu, legitimního cíle a dodržení zásady přiměřenosti. 

Obecně řečeno, nezajištění dostatečné přístupnosti pro osoby s postižením k zařízením a službám otevřeným veřejnosti se může rovnat diskriminaci, ve spojitosti s čímž soud odkázal na Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením. Nicméně ESLP také zdůraznil, že státy mají v této oblasti velkou míru diskreční pravomoci, jelikož se jedná o pozitivní povinnost. Státy jsou tedy povinny zpřístupňovat zařízení a služby otevřené veřejnosti osobám s postižením pouze za předpokladu, že by na to nemusely vynaložit nepřiměřené úsilí.

Soud následně posoudil, jakým způsobem se ke zlepšení přístupu k zařízením a službám otevřeným veřejnosti postavila obec Reykjanesbær a Island obecně. Poznamenal, že obec se rozhodla nejdříve s přihlédnutím ke svému rozpočtu zlepšit přístup ke sportovním a vzdělávacím zařízením a zároveň mít na paměti kulturní dědictví obecních budov. Tento postup soud považoval za obhajitelný. 

Dále poznamenal, že jak přímo v obci, tak na Islandu dochází k postupnému zlepšení v přístupu osob s postižením k službám a zařízením otevřeným veřejnosti. Z tohoto důvodu rozhodl, že požadovat po Islandu, aby okamžitě přijal další opatření, by bylo nepřiměřené a Island tedy neporušil článek 14 ve spojitosti s článkem 8 Úmluvy. 

 

Zdroje

Evropský soud pro lidská práva. (2022). Rozsudek ve věci Arnar Helgi Lárusson proti Islandu. Získáno z: https://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-217436.

Evropský soud pro lidská práva. (31. května 2022). No discrimination in wheelchair access to municipal cultural buildings [tisková zpráva]. Získáno z: https://hudoc.echr.coe.int/eng?i=003-7348528-10034680.

Fotografie

[1] Pan Lárusson požadoval například vyhrazení parkovacích míst pro osoby s postižením. Wetex Parade - Disabled Parking, autor: Chongkian, 7. říjen 2018, zdroj: Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0, editace: ořez.