V případu Drelon proti Francii Evropský soud pro lidská právo rozhodl, že došlo k porušení práva na soukromí stěžovatele, kterému bylo odepřeno darování krve. Senát, ve kterém již zasedala také soudkyně Kateřina Šimáčková, usoudil, že státní orgány pochybily, když tak učinily na základě více než dekády starých údajů o stěžovatelových údajných sexuálních aktivitách s jinými muži.

V novém rozsudku stěžovatel namítal porušení svých práv vyplývajících z článků 8 a 14 Úmluvy. Stížnosti se týkaly jednak shromažďování a uchovávání osobních citlivých údajů odrážejících údajnou sexuální orientaci stěžovatele a také odmítnutí jeho žádostí o dárcovství krve.

Pokusy stěžovatele o darování krve

Pan Drelon se již v roce 2004 pokusil darovat krev na odběrovém místě pobočky l’Établissement français du sang (EFS). Během lékařského pohovoru před darováním se ho zeptali, jestli měl někdy sexuální styk s mužem. Stěžovatel na tuto otázku odmítl odpovědět a jeho žádost byla zamítnuta.

Na základě toho byly jeho osobní údaje vloženy do databáze a byl mu přidělen kód FR08 – v té době se jednalo o kontraindikaci darování krve pro muže, kteří měli pohlavní styk s jiným mužem. Když tedy stěžovatel obnovil svoji žádost o darování krve v roce 2006, bylo mu sděleno, že je z darování vyloučen, protože mu byl přidělen kód FR08 a tento zákaz platí do roku 2278.

O deset let později si stěžovatel pro účel darování krve zajistil biologické testy prokazující, že je HIV-1, HIV-2 a HCV negativní. I tato poslední žádost však byla zamítnuta na základě toho, že jeho předchozí žádosti byly zamítnuty kvůli jeho údajným homosexuálním praktikám.

Po vyčerpání všech domácích opravných prostředků se stěžovatel obrátil na Evropský soud pro lidská práva se stížností na shromažďování osobních údajů o jeho údajné sexuální orientaci ze strany EFS.  Dle jeho názoru tím došlo k porušení jeho práva na soukromí a práva nebýt diskriminován vyplývajících z článků 8 a 14 Úmluvy. V druhém podání si stěžoval všeobecně na omezení dárcovství krve mužům, kteří měli pohlavní styk s jinými muži.

Krev není voda

Kontraindikace osob, kteří se přihlásili k homosexuálnímu styku mezi muži bývá odůvodněna zamezením šíření nebezpečných nemocí, konkrétně viru HIV.  Dle MUDr. Svatavy Snopkové je “[d]ominantní způsob přenosu v ekonomicky vyspělých zemích, mezi které patří i Česká republika, nechráněný pohlavní styk mezi homosexuály. Celosvětově je ale více než 90 % nakažených infikováno nechráněným heterosexuálním pohlavním stykem.” Díky posunu lékařské vědy v oblasti detekování a péči o HIV-pozitivní pacienty však můžeme v poslední době pozorovat posun v otázce dárcovství krve v kontextu omezení dárcovství ze strany homosexuálních mužů. Na základě odborného stanoviska z roku 2015 předloženého stěžovatelem vyplývá, že všechny členské státy EU vyloučují z dárcovství žadatele, kteří se dopustili rizikového sexuálního chování.

Konkrétní definice rizikového sexuálního chování se však liší. Pohlavní styk mezi muži v osmnácti členských státech EU vedl k trvalému odkladu, v pěti zemích (mezi nimi také Slovensko či Maďarsko) vedl k dočasnému vyloučení na jeden rok. Jedině v Itálii, Španělsku a Polsku je rizikové chování definováno bez odkazu na homosexuální sex s muži. Členské státy však postupně upouštějí od definice vázané na homosexuální sexualitu, učinilo tak například Řecko, Maďarsko či Litva. Jiné země zkrátili dobu trvání příslušného dočasného vyloučení nebo je zrušily pro homosexuální muže v dlouhodobých monogamních vztazích. 

V České republice je dárcovství krve upraveno Transplantačním zákoně. Posuzování způsobilosti dárce konkrétně upravuje § 6 tohoto zákona, blíže je specifikováno ve vyhlášce o lidské krvi, jejíž příloha č. 3 definuje kontraindikaci vyplývající z rizikového sexuálního chování. Odběrová centra pak na základě doporučení Společnosti pro transfuzní lékařství ČLS zařazují do odpovědníku pro potenciální dárce krve otázku tázající se na jejich sexuální chování. Žadatelům, kteří přiznali pohlavný styk s jiným mužem, není darování umožněno. 

Zhodnocení soudu

Pátá sekce Evropského soudu pro lidská práva obě stěžovatelovy stížnosti spojila a řešila společně. V první řadě soud připomínal, že působnost článku 8 zahrnuje také uchovávání údajů týkajících se soukromého života jednotlivce – mimo jiné jeho identifikace pohlaví, sexuální orientace a sexuálního života.

Zásady definované ve věci S. a Marper se budou aplikovat i zde: shromažďování a uchovávání osobních údajů musí být přiměřené sledovanému legitimnímu cíli a musí být nezbytné v demokratické společnosti a založené na relevantních a dostatečných důvodech. Shromažďování údajů bude považováno za nezbytné v případě, že splňuje požadavky minimalizace a přesnosti údajů, omezení jejich použití a omezení doby, na kterou jsou uchovávány,

S ohledem na výše uvedené soud konstatoval, že zásah do práv stěžovatele byl učiněn na právním základě a sledoval legitimní cíl ochrany zdraví. Bral ohled i na to, že ve Francii bylo v minulosti mnoho lidi nakaženo virem HIV nebo jaterními viry prostřednictvím transfuze nedostatečně zabezpečené krve. Z toho důvodu soud poukázal také na pozitivní závazky státu zajistit ochranu života pacientů vyplývajících z čl. 2 Úmluvy.

Avšak daný zásah nebyl přiměřený. Vzhledem k citlivosti osobních údajů týkajících se údajné sexuality stěžovatele, je obzvlášť důležité, aby byly přesné, relevantní a nebyly uchovávány déle, než je nezbytné. Soud poukázal na to, že kontraindikace stěžovatele na základě toho, že spadá do kategorie mužů, kteří mají sexuální styk s jinými muži, byla založena na pouhé spekulaci z důvodu, že při lékařském pohovoru odmítl odpovědět na otázky ohledně jeho sexuality. Zdůraznil, že není vhodné shromažďovat osobní údaje týkající se sexuálních praktik pouze na základě domněnek či spekulací.

Zadruhé, uchovávání údajů až do roku 2278 umožnilo jejich opětovné použití proti žalobci v průběhu téměř dvou desetiletí. Takové shromažďování, které nebylo státem nijak odůvodněno, nemůže být přiměřené. Soud tedy konstatoval, že zpracováním a uchováváním údajů o jeho domnělé sexualitě došlo k porušením stěžovatelova práva na soukromí ve spojení s právem nebýt diskriminován a přiznal stěžovatelovi náhradu v celkové výši 12 000 EUR.

Dle stěžovatelova právníka Patrice Spinosi se jedná o velké vítězství. Nám nezbývá než souhlasit a dodat, že se nejedná pouze o vítězství stěžovatele, ale také o další krok v ochraně práv LGBTQ+ komunity v Evropě.

 

Zdroje

Evropský soud pro lidská práva. (2022). Rozsudek ve věci Drelon proti Francii (stížnosti č. 3153/16 and 27758/18) [tisková zpráva]. Dostupné z https://bit.ly/DrelonprotiFrancii_tiskovázpráva

Evropský soud pro lidská práva. (2022). Rozsudek ve věci Drelon proti Francii (stížnosti č. 3153/16 and 27758/18). Dostupné z https://bit.ly/DrelonprotiFrancii

Johnson, P. (2021, 17. únor). Two new Lgbt cases communicated by the Court against France and Moldova [příspěvek na blogu]. Získáno z http://echrso.blogspot.com/2021/02/two-new-lgbt-cases-communicated-by.html

Nguyen, N.  (2022, 20 září). Drelon v France: Collection and retention of personal data concerning presumed sexual orientation was a violation of Article 8 Moldova [příspěvek na blogu]. Získáno z https://ukhumanrightsblog.com/2022/09/20/drelon-v-france-collection-and-retention-of-personal-data-concerning-presumed-sexual-orientation-was-a-violation-of-article-8/

Typlt, V. (2022, červen). Krve je málo. Gayové ji ale darovat nemohou I. Právo 21. Získáno z https://pravo21.cz/spolecnost/krve-je-malo-gayove-ji-ale-darovat-nemohou-i/#_ftn7 .

Vyhláška č. 143/2008 Sb. Vyhláška o stanovení bližších požadavků pro zajištění jakosti a bezpečnosti lidské krve a jejích složek (vyhláška o lidské krvi). 

Zákon č. 285/2002 Sb. Zákon o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon)

Fotografie

[1] Ve většině evropských států gayové krev darovat nemohou. [Ilustrační fotografie]. Blood Donation at Hospital, autor: Drsmith1968, 4. červenec 2019, zdroj: Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0, editace: ořez.