Česká republika neplní závazky vyplývající z Evropské sociální charty a stále umisťuje stovky malých dětí ročně do ústavní péče. Evropský výbor pro sociální práva však ukázal, že mezinárodní právo takovou praxi nebude tolerovat. 

Evropský výbor pro sociální práva Rady Evropy (dále jen „Výbor“) v listopadu 2020 zveřejnil rozhodnutí, ve kterém shledal Českou republiku odpovědnou za porušování Evropské sociální charty (dále jen „Charta“) při umisťování dětí nízkého věku do ústavní péče. Ačkoliv je v dnešní době nesporné, že ústavní výchova má škodlivý vliv téměř na každou oblast vývoje, v tzv. kojeneckých ústavech se stále nachází stovky dětí mladších tří let.

Výbor šetření zahájil na základě kolektivní stížnosti tří nevládních organizací: Fóra pro lidská práva, Validity Foundation a Evropského centra pro práva Romů. Argumentaci stěžovatelských organizací podpořil i Zvláštní zpravodaj OSN pro právo na zdraví a organizace Lumos. Stěžovatelé namítali porušení Charty zejména ve vztahu k dětem romského původu a dětem s postižením, Výbor však kritizoval českou praxi obecně. 

Děti patří do rodin

Rodinné prostředí je základním prvkem pro zdravý vývoj dítěte. Zvláštní zpravodaj OSN ve svém stanovisku k podané kolektivní stížnosti poukazuje na řadu negativních vlivů, které na dětech umístění do ústavu zanechává, ať už jde o psychologický či tělesný vývoj. V ústavní péči dětem zejména schází možnost vytvořit si k jednomu či dvěma pečovatelům zdravou citovou vazbu. Ta je přitom v nejútlejším věku pro zdravý vývoj dítěte stěžejní. 

V ideálním případě by děti měly vyrůstat v biologické rodině, které by stát poskytl potřebnou pomoc. To však není ve všech případech možné, a proto stále dochází k umístění dítěte mimo rodinu. V takových případech ale vždy musí jít o opatření sloužící jeho nejlepšímu zájmu. Dle Výboru je pozitivním závazkem státu přijmout opatření zajišťující právo dětí vyrůstat v příznivém prostředí, tedy například  v pěstounských rodinách namísto ústavů. 

Charta ani jiné mezinárodněprávní dokumenty sice ústavní výchovu zcela nezakazují, její nařizování by ale mělo být pouze krajním řešením. To reflektuje i občanský zákoník, který dává jasně přednost rodinné a náhradní rodinné péči a za výjimečné označuje situace, kdy je nařízení ústavní péče možné. Nedostatečná je však úprava fungování dětských domovů pro děti do tří let věku, nyní většinou nazývaných dětská centra, v zákoně o zdravotních službách. 

Rozšířená praxe „dobrovolných pobytů”

Problematické je především to, že zákon o zdravotních službách umožňuje tzv. dobrovolné pobyty v dětských centrech. V praxi tak může být dítě do centra umístěno kromě rozhodnutí soudu i na základě dohody mezi rodičem a zařízením. K takovým dohodám navíc nezřídka dochází přímo v porodnicích. 

Strohá úprava dětských center v zákoně přitom nijak nevymezuje, kdy taková dohoda možná není, nevyžaduje ani prvotní posouzení nezbytnosti umístění dítěte do ústavu či posouzení možných alternativ. Takové umístění pak není ani nijak časově omezeno. Dětská centra dokonce ani nemusí informovat orgán sociálně-právní ochrany dětí a děti se tak dostávají zcela mimo tento systém. 

Ačkoliv jde o kontroverzní praxi, umístění dětí do dětských center se souhlasem rodičů tvoří dle statistik až 80 % případů ročně. Stěžovatelé k tomu poukazují na absenci jakékoliv studie, která by prokazovala, že souhlas rodičů je plně informovaný a pokud ano, proč k němu tak hojně dochází. Jedním z hlavních důvodů může být skutečnost, že alternativní formy péče zkrátka nejsou k dispozici či k nim rodiče nemají přístup.

Přestože tím dochází k obcházení občanského zákoníku, je tato praxe tolerována. Takový pobyt však neposkytuje žádné záruky, že umístění do ústavu vychází z potřeb dítěte a slouží jeho nejlepším zájmům. Výbor proto shledal používání této právní úpravy za rozporné s čl. 17 Charty, zakotvujícího právo matek a dětí na sociální a hospodářskou ochranu.

Deinstitucionalizace je v Česku pomalá

Další kritika České republiky se týkala nepřijetí dostatečných kroků k přeměně systému péče o malé děti, který by se zaměřil spíše na poskytování služeb v rodinném prostředí namísto ústavů. Dle Výboru k tomu vyplývá pozitivní závazek z Charty. Výbor přiznává, že splnění takového závazku je výjimečně složité a nákladné, přesto je třeba potřebné kroky činit v přiměřeném čase, s měřitelným pokrokem a s maximálním využitím dostupných zdrojů.

V České republice sice dochází meziročně ke snižování počtu dětí umístěných v ústavech, což Výbor vnímá jako pozitivní trend, tempo snižování je však velmi pomalé a v ústavech stále zůstávají stovky malých dětí. I v tomto ohledu tedy došlo k porušeni Charty.

K tomu je vhodné doplnit, že situace se značně liší napříč jednotlivými kraji. Například Zlínský kraj již kojenecké ústavy úplně zrušil. Naopak ve Středočeském či Ústeckém kraji počet dětí v centrech zůstává stále vysoký, protože kraje nevytvářejí alternativy k ústavní péči či dostatečně nezajišťují jejich upřednostňování.

Nadměrné zastoupení romských dětí a dětí s postižením

Výbor se nakonec vyjádřil i k namítané nadreprezentaci dětí romského původu a dětí s postižením v kojeneckých ústavech. Z dostupných oficiálních údajů vyplývá, že zhruba 24 % dětí v ústavech tvoří děti romského původu a přibližně 40 % děti s postižením, což dle stěžovatelů nasvědčuje diskriminačnímu zacházení.

Paradoxní se může zdát, že přestože jde o oficiální údaje,[1] vláda k těmto číslům namítala, že jsou zavádějící a nepoužitelná, neboť centra k jejich sběru nemají žádné závazné pokyny. Výbor však České republice právě absenci těchto dat vytknul.

Výbor zdůrazňuje, že je nutné věnovat zvláštní pozornost znevýhodněným a ohroženým dětem, mezi něž patří i děti z etnických menšin či děti se zdravotním postižením. Pro vytvoření vhodné strategie a přijetí adekvátních opatření je sběr a analýza údajů o těchto dětech nezbytná. Výbor nicméně neshledal, že by docházelo k diskriminačnímu jednání. Kritizoval však, že nedošlo k přijetí opatření, která by dětem z ohrožených skupin poskytovala dostatečnou ochranu.

Co teď čeká Českou republiku?

Tuzemsko nyní musí přijmout vhodná opatření k implementaci rozhodnutí. K určitým snahám o postupnou transformaci dětských center sice docházelo už dříve, bohužel ale zatím spíše neúspěšně. Implementaci nyní koordinuje Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování před ESLP z Ministerstva spravedlnosti ve spolupráci s dalšími resorty, zejména Ministerstvem práce a sociálních věcí a Ministerstvem zdravotnictví. O přijatých opatřeních musí Česká republika následně informovat Výbor ministrů Rady Evropy.

Poznámky

[1] Jedná se o údaje shromážděné Ústavem zdravotnických informací a statistiky České republiky.

Zdroje

Evropský výbor pro sociální práva. Stížnost č. 157/2017: European Roma Rights Centre a Mental Disability Advocacy Centre proti České republice, 23. listopadu 2020 (https://justice.cz/documents/12681/1843046/ERRC+a+MDAC_rozhodnut%C3%AD+EVSP.pdf/a04fa5b8-fdd6-4367-be19-dcc68ec2cea2). 

Fórum pro lidská práva. Rada Evropy shledala Českou republiku odpovědnou za porušování práv dětí s postižením a romských dětí jejich umísťováním do ústavní péče. 23. listopadu 2020 (https://forumhr.eu/cs/rada-evropy-shledala-ceskou-republiku-odpovednou-za-porusovani-prav-deti-s-postizenim-a-romskych-deti-jejich-umistovanim-do-ustavni-pece/). 

Ministerstvo spravedlnosti České republiky. Mezinárodní výbor kritizuje umísťování malých dětí do ústavů, 24. listopadu 2020. [Tisková zpráva] (https://justice.cz/web/msp/archiv-tiskovych-zprav?clanek=mezinarodni-vybor-kritizuje-umistovani-malych-deti-do-ustavu). 

Fotografie

[1] V péči o děti se střídá několik pečovatelů, autor: grey_beard, 28. února 2013, zdroj: Pixabay, CC0, editace: ořez.