V českém trestním právu tradičně platí princip, že veřejná žaloba musí vinu obžalovaného prokázat před nestranným soudem. S nekonečným tlakem na zrychlení a zlevnění boje se zločinem zavedl během posledních dekád zákonodárce do trestního řádu celou řadu nových institutů, které řízení jako celek od uvedeného principu odklání. Možnostmi použití jednoho z nich se nedávno poprvé zabýval Ústavní soud.

V „hluku“ řešení nejrůznějších pandemických opatření schválil zákonodárce uprostřed tzv. covidové krize téměř „neslyšně“ jednu z významných novel trestního řádu. Zákonem č. 333/2020 Sb. vtělil do jeho textu institut nazvaný prohlášení viny [1]. V důvodové zprávě se uvádí, že je jeho smyslem usnadnit a urychlit trestní řízení v jeho soudní fázi. Odhlédnout nelze ani od finančních úspor, neboť již dlouho je považováno za notorietu, že dokonalé prokázání viny každého jednoho pachatele není oříškem ani tak pro detektivy, jako spíše pro ministerstva financí. 

Ve své podstatě je prohlášení viny českou nápodobou postupu, s nímž je široká veřejnost seznámena především díky americké televizní produkci. Soudce se obžalovaného na začátku procesu zeptá, zda si přeje prohlásit vinu (tedy zda souhlasí s popisem skutku a právní kvalifikací uvedenými v obžalobě) a poučí jej o všech následcích takového kroku. Pokud obžalovaný prohlášení učiní (a soud jej přijme), jeho vina se již vůbec neprokazuje a soud se dále zabývá pouze důkazy důležitými pro vyměření trestu a případnou náhradu škody. Obžalovaný se tím vzdává dlouhé řady práv, mezi nimiž hraje prim právo podat odvolání proti výroku o jeho vině. 

Na rozdíl od známější dohody o vině a trestu má tento institut pro obžalovaného tu nevýhodu, že nemůže dopředu zjistit, jaký lze očekávat za své jednání trest. To má být vyváženo tím, že přijaté prohlášení viny je zvlášť zdůrazněnou polehčující okolností [2]. Jde o jednoduchý, pro všechny strany výhodný a bez chyby fungující model trestní justice. Tedy za předpokladu, že jak stát, tak („zjevně vinný“) obžalovaný jednají zcela rozumně a mravně. Čtenáře však možná překvapí, že tak tomu v praxi ne vždy je. Dvěma takovými případy se v nedávné době zabýval Ústavní soud (dále ÚS), jehož nálezy jsou prvními významnými pomůckami při používání prohlášení viny v praxi.

Nález v případě unavených obžalovaných

V nálezu sp. zn. II. ÚS 2138/23 se ÚS zabýval nejprve tím, jaké poučení se musí obžalovaným dostat před prohlášením viny [3]. Zákon totiž (nikoliv však explicitně na jednom místě) stanovuje poměrně obsáhle požadavky, které musí poučení splňovat, aby prohlášení viny (se všemi důsledky) bylo možné považovat za svobodně a vědomě učiněné. Smyslem tohoto poučení nemůže být to, aby byl neznalý a informacemi přehlcený obžalovaný „oklamán“ k něčemu, co nechce.

Pro většinu obžalovaných, kteří alespoň zvažují prohlášení viny, bude zřejmě nejdůležitější otázka uloženého trestu. Ten jim však není předem vyjeven, a proto se prohlášením viny ocitají v pozici významně znevýhodněné procesní strany. 

Zákon zároveň nedává žádné limity na ukládaný trest, a tudíž osoba, která vinu prohlásí, může být odsouzena k nejpřísnějšímu trestu, který zákon dovoluje. Proto je podle ÚS mimořádně důležité, aby soud obžalované srozumitelně poučil zejména v otázce trestu. Toto poučení nabývá na důležitosti i proto, že obžalovaní bývají v praxi často nesprávně „koučováni“ jinými subjekty (často spoluvězni, v horších případech třeba i policisty). Je proto důležité tyto nepravdivé právní mýty skrze řádné poučení vyvrátit.

V dané věci šlo o případ dvou obžalovaných (stěžovatele a stěžovatelky) ze závažné majetkové trestné činnosti. Oba podle prvostupňového soudu prohlásili vinu, načež byli odsouzeni k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Jimi podaným odvoláním ani dovoláním, v nichž namítali nesplnění podmínek pro přijetí učiněných prohlášení viny, nebylo vyhověno. 

ÚS dospěl k závěru, že prvostupňový soud obžalované nepoučil bezchybně, avšak tyto nedostatky se reálně neprojevily v míře porušující jejich ústavní práva. Stěžovatelé si totiž možnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody byli po celé trestní řízení vědomi, neboť jak se státním zástupcem, tak se soudem řešili výjimečnou možnost jeho neuložení.

Naproti tomu však ÚS shledal porušení ústavních práv stěžovatelky v tom, že soud vůbec její údajné prohlášení viny přijal. Daný institut nemůže totiž sloužit k obcházení zásady materiální pravdy. Prohlášení musí být učiněno v souladu s důkazy, které byly shromážděny v přípravném řízení. Jinak řečeno, jeho obsah by měl odstraňovat jakékoliv rozumné pochybnosti o vině obžalovaného.

V dané věci však stěžovatelka na otázku, zda si přeje prohlásit svou vinu, nejprve odpověděla pouhým slovem „ano“, které následně doprovodila prohlášením, že je nemocná a unavená a přeje si, aby trestní řízení již skončilo, a to jakkoliv. Na to soudkyně reagovala v podstatě zopakováním otázky o prohlášení viny, k čemuž stěžovatelka uvedla, že ho musí učinit, ač jí to „vnitřně“ činí trochu problém. 

Vyjádření stěžovatelky tak ÚS vyhodnotil jako nejednoznačné, popisující spíše svojí motivaci (míjející se s účelem trestního řízení [4]) k danému procesnímu kroku a netýkající se obsahu obžaloby. Část jednání dokonce stěžovatelka hned poté výslovně popřela. Takové prohlášení viny by tedy soud neměl přijmout. Naproti tomu prohlášení učiněné stěžovatelem bylo jednoznačné, a proto ÚS jeho ústavní stížnost zamítl.

Nález v případě neznalého recidivisty

V nálezu sp. zn. II. ÚS 1873/23 ÚS své závěry z předchozího nálezu ještě rozvinul [5]. V dané věci šlo o ústavní stížnost proti přijetí prohlášení viny obžalovaného, u kterého se během řízení opakovaně ukázalo, že se v jeho průběhu neorientuje právě dokonale. Obžalován byl (poněkolikáté ve svém životě) z krádeže nafty, při níž byl přistižen policejní hlídkou. Od zadržení vyjadřoval jediné přání, aby z důvodu špatného zdraví nemusel jít do vězení. Z toho důvodu zaplatil poškozenému několikanásobek způsobené škody a vyjádřil přání prohlásit svou vinu. 

Prvostupňový soud jej sice o následcích prohlášení viny poučil nedostatečně, avšak sám mu vyměřil pouze peněžitý trest. Proti rozsudku však podal státní zástupce odvolání, z jehož podnětu odvolací soud „nelítostně“ uložil stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody. Stěžovatel se tím cítil „oklamán“ a chtěl proti nespravedlivému odsouzení a trestu brojit, avšak zákon mu k tomu nedával žádné prostředky. Obrátil se proto na ÚS.

Ten dospěl k závěru, že samotné prohlášení viny nevylučuje možnost podání opravných prostředků tam, kde obžalovaný přijde k soudu s nějakou dříve neznámou skutečností (ve stěžovatelově případě to měl být dřívější úraz hlavy, v jehož důsledku nechápal smysl a průběh trestního řízení). Zákonodárce nemůže podle ÚS vyloučit aplikaci opravných prostředků tak, aby tím bránil naplnění zásady materiální pravdy. Jinak řečeno, podle ÚS nemůže obstát žádné odsuzující rozhodnutí, o jehož obsahu existují důvodné pochybnosti, kterými se zatím žádný soud nezabýval.

Tohoto práva se nemůže žádný obviněný dopředu vzdát, neboť legitimita odsuzujícího rozhodnutí nemůže spočívat na „dohodě“ stran, nýbrž na jeho faktické pravdivosti. Je-li přirozenou motivací většiny obžalovaných, kteří zvažují prohlášení viny, vyhnutí se přísnějšímu trestu, což ÚS považuje za notorietu, nemůže stát vyloučit, že součástí této strategie budou i falešná doznání a z nich vyplývající nepravdivé rozsudky. Takové případy se vyskytly i v České republice. Jako nesprávnou a objektivně vyvrácenou ÚS odmítl představu, že „skutečně nevinný“ by se nikdy falešně nepřiznal.

Nálezem bylo tedy ústavní stížnosti vyhověno, neboť stěžovatel (navíc bez obhájce) nebyl vůbec poučen o trestu, který mu po prohlášení viny hrozí. Stěžovateli navíc zůstaly otevřené dveře k podání návrhu na povolení obnovy řízení, kde bude moci uplatnit námitku snížených duševních schopností, které mu bránily chápat smysl prohlášení viny.

Závěr

ÚS má v několika věcech pravdu. Jedna z nich je například, že ÚS vyvrácí představu, že „skutečně nevinný“ by se nikdy falešně nepřiznal. Stejně tak skutečnost, kdy ÚS vyslovil jednání stěžovatelky jako nejednoznačné, protože zmínila, „že ho „musí učinit, ač jí to „vnitřně“ činí trochu problém“. Z logiky věci vyplývá, že stěžovatelka konala prohlášení pod tlakem. Jedno slabé místo zde ovšem najít lze.

Achillova pata v celém institutu prohlášení viny tkví, podle našeho názoru, v možnosti podání opravných prostředků pouze tehdy, kdy obžalovaný přijde k soudu s dříve neznámou skutečností. Co se ovšem stane, pokud novou skutečnost nemá? Obžalovaný je ve slabším postavení a v pasti. Doufal v nižší trest, ale marně. K tomu se nemůže odvolat ani za předpokladu, že je nevinný a přiznal se falešně. 

Nedotaženou práci nevidíme u justice, ale u zákonodárců, kteří neupravili žádné limity na uložení trestu. Osoba, která vinu prohlásí, pomáhá svým způsobem státu, ale stále může být odsouzena k nejpřísnějšímu trestu, který zákon dovoluje. S tímto institutem jdeme proti jeho účelu. Obžalovaní se nebudou přiznávat, pokud zde nebudou vyhlídky na nižší trest. A tímto způsobem si stát jenom přidá práci a tento institut bude zbytečný.

 

Poznámky

[1] § 206c a násl. zákona č.141/1961 Sb., o trestním řízení soudním trestního řádu

[2] § 58 odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník trestního zákoníku

[3] Nález Ústavního soudu ze dne 17.7.2024, sp. zn. II ÚS 2138/23 Dostupné z: https://www.usoud.cz/aktualne/prohlaseni-viny-v-trestnim-rizeni-a-meze-jeho-ustavnosti

[4] § 1 zákona č.141/1961 Sb., o trestním řízení soudním 

[5] Nález Ústavního soudu ze dne 29.8.2024, sp. zn. II ÚS 1873/23 Dostupné z: https://www.usoud.cz/aktualne/prohlaseni-viny-kdy-je-soud-neni-opravnen-prijmout-opravne-prostredky-poucovaci-povinnost

Zdroje

Nález Ústavního soudu ze dne 17.7.2024, sp. zn. II ÚS 2138/23 Dostupné z: https://www.usoud.cz/aktualne/prohlaseni-viny-v-trestnim-rizeni-a-meze-jeho-ustavnosti

Nález Ústavního soudu ze dne 29.8.2024, sp. zn. II ÚS 1873/23 Dostupné z: https://www.usoud.cz/aktualne/prohlaseni-viny-kdy-je-soud-neni-opravnen-prijmout-opravne-prostredky-poucovaci-povinnost

Fotografie

ÚS se zabýval otázkou trestního řádu. Ústavní soud, Brno Joštova 4406 sněmovna, autor: Martin Strachoň, 20.2.2015, zdroj: Wikimedia Commons, CC BY 4.0