Wellness hotel s nudistickou zónou neumožňoval pobyt dětem do 15 let, aby zajistil nerušený odpočinek hostů. Česká obchodní inspekce mu za to uložila pokutu, protože se tím měl dopustit přestupku diskriminování spotřebitele. Jak vnímá diskriminaci dětí Nejvyšší správní soud?
Co na diskriminaci říká právo?
Antidiskriminační zákon [1] zakazuje (mimo jiné) diskriminaci v případě přístupu ke zboží a službám. Stejný zákon také vymezuje přímou diskriminaci: je jí jednání, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě než s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu (například) věku. Rozdílné zacházení může být z hlediska antidiskriminačního zákona v pořádku,[2] pokud je to objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné.
Zákon o ochraně spotřebitele [3] zakazuje podnikateli diskriminovat spotřebitele při poskytování služeb v obecné rovině.
Podle Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) „antidiskriminační zákon a zákon o ochraně spotřebitele nejsou ve vztahu obecný – speciální“.[4] Zákaz diskriminace spotřebitele by se tedy neměl zužovat na diskriminační důvody uvedené v antidiskriminačním zákoně. Obecně by se ale mělo postupovat obezřetněji, pokud je rozdílné zacházení založeno na některém z těchto důvodů, protože tato kritéria jsou ta „nejsilnější“.
Z antidiskriminačního zákona lze přesto do určité míry vycházet, protože definice diskriminace zde obsažená popisuje obecné vnímání tohoto jevu.[4] To se odráží i v judikatuře: podobné vymezení lze nalézt v rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva.[5]
Další hlediska pro zhodnocení toho, zda jde o diskriminaci, byla dovozena judikaturou. Podle Ústavního soudu hraje roli to, zda je důvod odepření služby „nenávistný, zjevně svévolný či zasahující do důstojnosti spotřebitele“.[6] Dalším kritériem je to, zda je odlišné zacházení založeno na diskriminačním důvodu vyjmenovaném v Listině základních práv a svobod či v antidiskriminačním zákoně. Důležité je také to, zda se podnikatel chová předvídatelně a zda je poskytovaná služba zastupitelná.
NSS: odmítnout ubytovat děti v hotelu je přiměřené
Mezi ČOI a provozovatelem hotelu, společností V Nebi, s.r.o. (dále jen „provozovatel”), nebylo sporu o tom, že sledovaný cíl je legitimní. Provozovatel se snažil zajistit klidné prostředí vhodné pro relaxaci a pro poskytování wellness služeb svým klientům a usiloval o ochranu mravnosti dětí kvůli nudistické zóně. Strany ale měly opačný názor na to, zda k tomuto záměru provozovatel použil vhodné prostředky.
Podle NSS motiv odlišného zacházení nebyl „nenávistný, svévolný či zasahující do důstojnosti spotřebitele, ale jednalo se o standardní podnikatelský záměr“, který byl racionální a ekonomicky odůvodněný. Provozovatel jednal transparentně, neboť informace uváděl na svých webových stránkách a v propagačních materiálech.
Opatření byla také přiměřená. NSS nedal za pravdu ČOI, která navrhovala mírnější opatření, například vykázání dětí až v okamžiku, kdy opravdu budou ubytovanou klientelu rušit, nebo neumožnění pobytu dětem, u kterých lze předpokládat, že budou hlučné. Pokud by totiž už došlo k rušení hostů, cíl provozovatele by již byl zhacen. „Preventivní selekci“ NSS zamítl jako neurčitou, scestnou a pravděpodobně neúspěšnou úvahu.
Co se týče ochrany mravnosti, ČOI navrhla, že by dětem mohl být zapovězen vstup jen do prostor, kde se vyskytují nahé osoby, nebo rozdělení na mužskou a ženskou část. Podle NSS by tímto opatřením dospělým párům nebyla umožněna společná relaxace, nebo by byl provozovatel ve vztahu k dětem v podstatě standardním hotelem.
NSS uzavřel, že „byť se tedy opatření mohou jevit jako mírnější, nemohou dosáhnout požadovaného cíle“, a navíc by podstatně měnila podnikatelský záměr. Provozovatel tedy postupoval přiměřeně. NSS proto kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
NSS: zakázat vstup dětí do restaurace není přiměřené
NSS srovnával situaci s jedním ze svých dřívějších rozhodnutí.[7] Restaurace U Netopýra zakazovala vstup dětem do 6 let úplně a starší děti ji mohly navštívit pouze v doprovodu rodičů. Provozovatel to odůvodňoval tím, že restaurace je primárně určena pro hosty hotelu, ve kterém se pravidelně ubytovávají zahraniční návštěvníci, spolupracovníci Škoda Auto a.s. Ti mají zájem o klidné prostředí a restauraci využívají k obchodním jednáním. Před omezením vstupu docházelo k nekontrolovanému pohybu dětí po restauraci, což ostatní hosty obtěžovalo.
NSS zpochybnil, zda existoval legitimní zájem restaurace na zajištění klidného prostředí pro obchodní klientelu. Ospravedlnitelné není pouhé deklarované zaměření na určitý okruh hostů. Naopak představitelnými důvody by mohlo být například stavební řešení, kvůli kterému se nelze po provozovně pohybovat s kočárkem, nebo povaha poskytovaných služeb, pokud například podnik nabízí výhradně sortiment, jehož prodej je dětem zakázán.
I kdyby bylo možné zájem restaurace na zajištění klidného prostředí pro obchodní klientelu považovat za legitimní cíl, tak je obecný zákaz vstupu dětí do provozovny nepřiměřený prostředek. Restaurace mohla využít mírnějších opatření, např. vykázání. Mohla také omezit vstup konkrétních dětí, které nad míru přiměřenou poměrům ruší ostatní hosty restaurace, popř. ohledně kterých lze mít vzhledem k jejich chování při vstupu do restaurace v tomto směru důvodné obavy.
ÚS: vynucování kritiky Ruska není diskriminační
Další případ, který NSS zmiňoval, se odehrál v roce 2014 v souvislosti s okupací Krymu Ruskou federací.[8] Provozovatel hotelu umožnil ubytování pouze těm ruským občanům, kteří podepíší prohlášení ve znění: „Prohlašuji tímto, že nesouhlasím jako občan Ruské federace s okupací Krymu, který odporuje všem normám, které by měly platit v 21. století. Jméno a příjmení, adresa a podpis.“ ČOI mu za toto jednání uložila pokutu.
Případ se dostal až před Ústavní soud, který se postavil na stranu hotelu. Uložením pokuty podle něj došlo k zásahu do práva svobody (politického) projevu a práva vlastnit majetek, respektive práva podnikat jako odvozeniny (derivátu) vlastnického práva.
Ústavní soud založil argumentaci na výše popsaných kritériích. Důvod omezení byl racionální, nebyl veden zavrženíhodnými pohnutkami a hotel k omezení nevyužil žádný z antidiskriminačním zákonem zakázaných či ústavně vymezených podezřelých diskriminačních důvodů.[9] Služba byla zastupitelná, hotel byl totiž provozován v Ostravě, potenciální host si tedy mohl vybrat z množství dalších nabídek. Potenciální zákazník odepřením služby nebyl existenciálně ohrožen, například na životě či zdraví.
Důsledky pro praxi?
Judikatura vrcholných soudů v oblasti diskriminace je značně roztříštěná. Jednou je „preventivní selekce“ dětí vhodným prostředkem, podruhé jde o scestnou úvahu. Jednou je zákaz vstupu do restaurace dětem do 6 let nepřiměřeně zobecňující, podruhé je v pořádku neposkytnout ubytovací služby plošně všem do 15 let.
V praxi tato nejednotnost ničemu nevadí, protože, jak říká Ústavní soud, „odlišování, zda důvod odrazování hostů je racionální a není motivován primárně nenávistí, není tak náročné, jak se může na první pohled jevit, jelikož i pro průměrného pozorovatele jsou tyto hranice zpravidla očividné“. Pokud se ale Ústavní soud domnívá, že vrcholné soudy rozhodují antidiskriminační případy špatně, jakou šanci má „průměrný pozorovatel“?
Poznámky
[1] Zákon č. 198/2009 Sb. o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů.
[2] Osoba dotčená diskriminací se tak nemůže domáhat nároků na základě antidiskriminačního zákona. Tím však není dotčena odpovědnost na základě jiných předpisů. Podnikateli porušujícímu zákaz diskriminace může být například uložena pokuta podle zákona o ochraně spotřebitele.
[3] Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele.
[4] Rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 2 As 338/2016 – 27, ze dne 16. srpna 2017. Získáno z https://old.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2016/0338_2As__1600027_20170824103008_prevedeno.pdf.
[5] Například podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1997, Van Raalte proti Nizozemsku, stížnost č. 20060/92, je „rozdílné zacházení diskriminační, pokud nemá objektivní a rozumné zdůvodnění, tj., pokud nesleduje legitimní cíl nebo pokud neexistuje rozumný vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným cílem“.
[6] Nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 3212/18, ze dne 17. dubna 2019. Získáno z https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Vedouci_OVVP/Agenda_de_Portavoz/2-3212-18.pdf.
[7] Rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 4 As 1/2014 – 28, ze dne 30. října 2014. Získáno z https://old.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2014/0001_4As__1400028_20141107085515_prevedeno.pdf.
[8] Nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 3212/18, ze dne 17. dubna 2019. Získáno z https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Vedouci_OVVP/Agenda_de_Portavoz/2-3212-18.pdf.
[9] Antidiskriminační zákon ani Listina základních práv a svobod v době, kdy se sporná situace odehrála, skutečně státní příslušnost neuváděly jako zakázaný diskriminační důvod. Listina základních práv a svobod nicméně vychází z otevřeného výčtu diskriminačních důvodů, když „základní práva a svobody zaručuje všem bez rozdílu (...) jiného postavení“. Soudce tedy může dotvářet právo a nalézat další diskriminační důvody. Ústavní soud se vůbec nevypořádal s argumentem, proč by pod pojem „jiné postavení“ neměla spadat státní příslušnost.
Zdroje
Nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 3212/18, ze dne 17. dubna 2019. Získáno z https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Vedouci_OVVP/Agenda_de_Portavoz/2-3212-18.pdf.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 2 As 338/2016 – 27, ze dne 16. srpna 2017. Získáno z https://old.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2016/0338_2As__1600027_20170824103008_prevedeno.pdf.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 4 As 1/2014 – 28, ze dne 30. října 2014. Získáno z https://old.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2014/0001_4As__1400028_20141107085515_prevedeno.pdf.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 7 As 9/2021 – 22, ze dne 8. června 2022. Získáno z https://old.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2021/0009_7As__2100022A_20220608092729_20220608112014_prevedeno.pdf.
Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb., Listina základních práv a svobod.
Zákon č. 198/2009 Sb. o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů.
Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele.
Fotografie
[1] Odmítnout ubytovat některé Rusy je podle Ústavního soudu v pořádku. Hotel Continental, autor: Kilian Armandine Les Landes, 25. leden 2018, zdroj: Flickr, CC BY-NC-SA 2.0, editace: ořez.
