V souvislosti s ochranou a prosazováním lidských práv se často zdůrazňují úkoly státu, respektive vlády či jednotlivých resortních ministerstev. Již méně se akcentuje role měst a obcí, přestože právě zde, na lokální úrovni, se s lidskými právy setkáváme nejčastěji. Jak s tímto souvisí koncept „lidskoprávního města“? A o co se vlastně jedná?

Smysl a význam

Koncept lidskoprávního města vychází z předpokladu, že stejně jako stát, je i místní samospráva adresátem lidskoprávních závazků, které pro ni vyplývají z celé řady mezinárodních smluv o lidských právech. 

Již dnes obce realizují celou řadu činností, které s lidskými právy úzce souvisí. Jde například o zajišťování zdravotní péče, vzdělávání, bydlení, péči o seniory a osoby se zdravotním postižením, řešení otázek bezdomovectví, integraci cizinců, apod. Díky znalosti místních potřeb a užšímu sepětí se svými obyvateli má však obec oproti státu mnohem lepší předpoklady pro účinné naplňování lidských práv na svém území.

„Lidskoprávním městem“ (Human Rights City) se v obecné rovině označuje taková obec, která zohledňuje koncept lidských práv ve všech procesech, jež se týkají rozvoje, řízení a služeb obce a života jejích obyvatel. Je založena na principu rovnosti a nediskriminace, usiluje o zvyšování povědomí obyvatel obce o lidských právech a cílí na jejich aktivní zapojení do všech procesů a aktivit, které se jich týkají. První lidskoprávní město v Evropě, rakouský Gratz pojem definuje například jako „obec, která přijala lidskoprávní principy a normy jako hlavní zásady pro správu města.“

Evoluce

Ku příležitosti 10. výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv (1948) pronesla Eleanor Rooseveltová na půdě OSN projev, v němž si položila stěžejní otázku: „Kde vlastně začínají lidská práva?“ Její odpověď lze považovat za stavební kámen současných diskusí: „Na malých místech, blízko domova - tak blízko a na tak malých místech, že je nelze vidět na žádných mapách světa.“

Na praktickou realizaci lidských práv na „malém místě blízko domova“ si však svět musel několik desetiletí počkat. V roce 1988 byla založena mezinárodní nevládní organizace People's Movement for Human Rights Learning (PDHRE), která myšlenku lidskoprávního města začala šířit a získávat pro ni podporu. První města začala vznikat zejména v Latinské Americe [1] a Africe.

Na přelomu tisíciletí se k hnutí přidala Evropa a uspořádala Evropskou konferenci lidskoprávních měst v Barceloně (1998), které se zúčastnilo 70 starostů evropských měst. Jejím výsledkem bylo přijetí deklarace, která o dva roky později dala vzniknout Evropské chartě o zajišťování lidských práv ve městě. Ve stejném roce se uskutečnilo Světové fórum lidskoprávních měst v jihokorejském Gwangju, kde byla přijata Deklarace lidskoprávního města.

V roce 2007 se ke konceptu přihlásilo již 17 měst, mezi nimiž se objevil i rakouský Graz.[2] K evropským městům se posléze přidaly též Barcelona, Madrid, Utrecht, Vídeň, Norimberk, Middelburg a York. Přestože jde o dvě desetiletí dlouhý vývoj, v České Republice je pojem lidskoprávního města dosud poměrně neznámý a žádné takové město u nás nenajdeme.

Proces zřizování

Institucionálně je lidskoprávní město ustanoveno vydáním deklarace - formálního dokumentu, kterým se město zaváže k aktivnímu promítání lidských práv do všech svých procesů a aktivit. Obvykle je vydání deklarace provázáno určitým akčním plánem k naplňování lidských práv, případně též zřízením speciálního lidskoprávního centra, které má na úkoly obce dohlížet. Forma a obsah deklarace se však město od města liší. Stejně tak je odlišný i samotný proces zřizování.

Tak například deklarace města Graz je jen krátké prohlášení umístěné na jeho webových stránkách a konkrétní zaměření nechává na následných aktivitách. Deklarace Vídně je oproti tomu 4stránkový dokument s přesně vymezenými cíli, orgány, je načrtnuta spolupráce s nevládními organizacemi, apod. Pro ilustraci lze též zmínit deklaraci Yorku, která dále vymezuje 5 hlavních oblastí, kterými se bude lidskoprávní město zabývat.[3] 

Zatímco některá města nejprve vydají deklaraci a následně spustí proces adaptace města na lidskoprávní požadavky (Graz), jiná města nejprve zahájí adaptační proces, který je deklarací završen (York). V případě Yorku tento proces trval 6 let.

Různorodé modely

Proces vytváření lidskoprávního města se pochopitelně odvíjí od toho, jakým způsobem obec zajistí koordinaci lidskoprávních činností a dohled (monitoring) nad lidskými právy.

Klíčové přitom je, zda město zřídí určité lidskoprávní oddělení, které je součástí zavedených orgánů obce a slouží toliko jako poradní orgán obce, nebo zda ustanoví nezávislou instituci, která je jakýmsi “hlídacím psem” obce (obdoba ombudsmana či národní lidskoprávní instituce). Třeba podtrhnout, že neexistuje jediný správný vzor a každé město musí zohlednit své vlastní podmínky. Za příklad lze uvést modely lidskoprávního města Graz, Vídně a Yorku.

Město Graz zřídilo samostatnou patnáctičlennou Radu pro lidská práva (RLP), která se schází 4x ročně a projednává konkrétní otázky lidských práv ve městě, vydává výroční zprávu a adresuje obci doporučení. Rada si zřizuje též výbory pro konkrétní otázky a může spolupracovat s externími odborníky.

Naproti tomu Vídeň zřídila koordinační kancelář, která je součástí radnice a zajišťuje tzv. interní lidskoprávní monitoring. Vedle toho však existuje skupina externích expertů, kteří provádí tzv. externí monitoring. Vídeň dále vytváří akční plán, který stanovuje priority v oblasti lidskoprávního monitoringu a umožňuje hodnotit pokrok lidskoprávního města.

Zajímavým příkladem je i město York, kde se na koordinaci činností lidskoprávního města podílí neformální skupina občanů obce, složená ze zástupců obecních organizací, policie, radnice, obhájců lidských práv a univerzitního lidskoprávního centra.

Úkoly a činnost

Stejně jako pestrost modelů lidskoprávního města existuje též celá paleta činností a politik, kterými se města zabývají. Města mohou například spustit řadu lidskoprávních projektů a iniciativ (Gwangju), mohou též vytvořit různé modely implementace lidských práv a ty propojit s politikami na lokální úrovni (Barcelona) či navázat spolupráci na lidskoprávním monitoringu s nevládními organizacemi, sexuálními menšinami či hnutími pro práva žen (Rosario).[4]

Časté je též pořádání nejrůznějších osvětových a vzdělávacích akcí a realizace výzkumných projektů (York). V případě Yorku je dále zajímavé, že před samotným podepsáním deklarace proběhlo na území obce dotazníkové šetření s cílem zjistit, jaká lidská práva považují obyvatelé Yorku v každodenním životě za nejdůležitější. Na základě odpovědí poté obec vytyčila prioritní oblasti, kterým se bude věnovat.

Vývoj do budoucna?

Z výše uvedeného je zřejmé, že pojetí lidskoprávního města se značně odlišuje a je mnohdy obtížně vymezitelné, co a jak má město vlastně dělat, aby se mohlo „pyšnit“ označením „lidskoprávní“. Za účelem vyjasnění pozice lidskoprávního města se v listopadu loňského roku v Bruselu uskutečnilo expertní setkání pod záštitou Agentury Evropské unie pro základní práva (FRA). To diskutovalo možnost vytvoření jednotných minimálních (akreditačních) standardů, které by měla lidskoprávní města splňovat. Mohlo by se jednat o určitou obdobu akreditačního systému zřízeného pro Národní lidskoprávní instituce podle tzv. Pařížských principů. Tento systém počítá s možností pravidelného vyhodnocování činností města a zapojením do širší výměny zkušeností s dalšími lidskoprávními městy.

FRA se zavázala v této práci nadále pokračovat a ve spolupráci s klíčovými hráči jako je například Vysoká komisařka OSN pro lidská práva či Rada Evropy připravit určitý rámec závazků pro lidskoprávní města a analyzovat možný akreditační model. Další vývoj bude možné sledovat na Fóru lidských práv, které FRA plánuje zorganizovat v dubnu příštího roku.

Závěr

Přestože může znít projekt lidskoprávního města spíše jako futuristická vize, je pravda, že jde o dlouhodobou iniciativu, k níž se připojilo již na několik desítek měst po celém světě. Jde navíc o projekt s poměrně jednoduchým cílem - zajistit respektování lidských práv a důstojné soužití pro všechny obyvatele na území obce. Domnívám se, že myšlenka o „prozařování“ lidských práv do všech aktivit a politik obce je rozhodně zajímavá a stojí za to vést k ní diskuzi. Otázka je proto nasnadě: Nenazrál čas mít lidskoprávní město též v České republice?

 

Poznámky

[1] Prvním lidskoprávním městem se stalo Rosario v Argentině (1997).

[2] Z afrických měst lze zmínit například Thies (Senegal), Korogocho (Keňa), Musha (Rwanda). Lidskoprávními městy se dále stala například Edmonton a Winnipeg (Kanada), Bihac (Bosna a Hercegovina) či Porto Alegre (Brazílie).

[3] Jedná se o oblast vzdělání, bydlení, zdravotní péče, odpovídající životní úrovně a oblast rovnosti a zákazu diskriminace.

[4] Poděkování patří stážistce Centra Šárce Zoulové, která provedla rešerši některých modelů lidskoprávních měst.

Zdroje

PDHRE, Human Rights Learning and Human Rights Cities, Achievements Report (2007): http://www.pdhre.org/achievements-HR-cities-mar-07.pdf

2011 World Human Rights Cities Forum, Gwangju Declaration on Human Right City (2011): https://www.uclg-cisdp.org/sites/default/files/Gwangju%20Declaration%20on%20Human%20Rights%20Cities%20%282011%29.pdf

Marc van Gool, The importance of human rights cities (2018): https://www.shrmonitor.org/importance-human-rights-cities/ 

United Cities and Local Governments, “Cities for Rights” International Conference: https://www.uclg.org/en/media/events/cities-rights-international-conference

Human Rights Cities Network, What is a Human Rights Cities? https://humanrightscities.net/what-we-do/

FRA, Expert meeting on human rights cities (2019)

Deklarace lidskoprávních měst Graz, Vídeň a York

Fotografie

Ilustrační fotografie, autor: geralt, 14. ledna 2015, zdroj: Pixabay, CC0, editace: ořez.