Obecné soudy během nouzového stavu plošně aplikovaly § 205 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, čímž výrazně zvyšovaly trestní sazbu v případě krádeží. Ústavní soud v červenci rozhodl, že obecné soudy nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe a docházelo tak k porušování práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 

Ústavní soud posuzoval případ, kdy byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 28 měsíců za to, že v době, kdy v České republice platil nouzový stav z důvodu ohrožení zdraví kvůli výskytu koronaviru, ukradl v obchodě zboží v hodnotě 2198 Kč.

Vzhledem k vyhlášenému nouzovému stavu obecné soudy na případ aplikovaly § 205 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku (spáchání krádeže za „jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“). Podle tohoto ustanovení je trestní sazba odnětí svobody za krádež výrazně vyšší (dva až osm let) než v případě krádeže spáchané mimo nouzový stav (nejvýše dvě léta, popřípadě šest měsíců až tři roky v případě recidivistů). Stěžovatelovo odvolání bylo krajským soudem zamítnuto, Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl a potvrdil aplikaci § 205 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku.

Vyhlášení nouzového stavu samo o sobě nestačí 

Ústavní soud se musel nejprve vypořádat s otázkou, zda je z ústavního hlediska relevantní, pokud v dané věci došlo k rozkolu v judikatuře Nejvyššího soudu. Stěžovatel byl totiž odsouzen a jeho dovolání odmítnuto ještě předtím, než došlo k vydání zásadního rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu,[1] kterým se velký senát přiklonil k právnímu názoru, podle kterého nelze plošně aplikovat § 205 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku jen proto, že byl vyhlášen nouzový stav.

Podle velkého senátu je třeba, aby v případě aplikace tohoto ustanovení byla dána kromě místní a časové souvislosti i souvislost věcná. Typicky by mělo jít o krádež ochranných prostředků nebo o situaci, kdy epidemie koronaviru, resp. vyhlášený nouzový stav a na něj navázaná opatření, spáchání krádeže pachateli umožnily či usnadnily. Vyhlášení nouzového stavu má podle velkého senátu pouze podpůrný význam a sám o sobě neodůvodňuje aplikaci § 205 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku.

V dané věci však bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto, jelikož k rozhodnutí velkého senátu došlo až později. Ústavní soud proto řešil, za jakých podmínek může být rozhodnutí učiněné na základě posléze překonaného právního názoru důvodem pro zrušení tohoto rozhodnutí Ústavním soudem.

Ústavní soud zdůraznil, že rozkol v judikatuře není sám o sobě důvodem pro zásah Ústavního soudu. Odklon od dosavadní judikatury totiž není sám o sobě protiústavní. Za neústavní považuje Ústavní soud tzv. překvapivá rozhodnutí, kdy dojde ke změně judikatury náhle bez dostatečného odůvodnění nebo mimo zákonem stanovený postup. V takových případech je účastníku řízení fakticky odňata možnost skutkově a právně argumentovat. O takový případ ale v analyzované věci nešlo.

Porušení zásady subsidiarity trestní represe

Podle Ústavního soudu tak není porušením základních práv, pokud je osoba odsouzena na základě právního názoru, který je soudy posléze překonán. Ústavní soud proto uzavřel, že zasáhnout může jen v situaci, kdy je napadené rozhodnutí v rozporu s ústavním pořádkem bez ohledu na to, zda se jedná o rozhodnutí založené na (posléze) překonaném právním názoru. V posuzované věci přitom rozpor s Ústavou shledal.

V daném případě vyšel Ústavní soud z premisy, že při plošné aplikaci § 205 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku v případě, kdy je vyhlášen nouzový stav z důvodu epidemie koronaviru, dochází k porušení zásady subsidiarity trestní represe. Podle této zásady má zjednodušeně řečeno stát uplatňovat prostředky trestního práva zdrženlivě, jen pokud nepostačí sankce podle jiného právního předpisu (§ 12 odst. 2 trestního zákoníku).

Takovým postupem je omezena možnost individualizace sankcionování, a tedy i jinak bagatelní krádeže spadají pod zvýšenou trestní sazbu. Ústavní soud v nálezu upozornil na to, že přijetí výkladu umožňující plošnou aplikaci § 205 odst. 4 písm. b) by znamenalo, že „na celém území České republiky více než rok byla každá krádež (…) zločinem s trestní sazbou od dvou do osmi let odnětí svobody, a to aniž by trestní sazby většiny ostatních trestných činů byly (tak razantně) zvýšeny.“ Takový právní názor označil Ústavní soud za neudržitelný.

Závěr

Ústavní soud proto uzavřel, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně jako k porušení čl. 39 Listiny, jelikož byl stěžovatel nesprávně uznán vinným za spáchání trestného činu podle § 205 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Podle Ústavního soudu nejde jen o to, jaký trest je pachateli uložen, nýbrž i to, aby byl uznán vinným ze spáchání trestného činu, kterého se skutečně dopustil.[2] 

Ústavní soud napadené usnesení kvůli těmto důvodům zrušil. Pachatelé, kteří byli odsouzeni pro spáchání trestného činu krádeže podle § 205 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku pouze z důvodu, že byl v době krádeže vyhlášen nouzový stav, mají tedy naději na zrušení takového rozhodnutí cestou ústavní stížnosti.

 

Poznámky

[1] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, č. j. 15 Tdo 110/2021-338

[2] Trestný čin dle § 205 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku je zločinem, zatímco trestný čin dle § 205 odst. 2 trestního zákoníku je považován toliko za přečin.

Zdroje

Nález Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 767/21.

Fotografie

[1] I za bagatelní krádeže vynášely soudy nepodmíněné tresty. Handcuffs 1, autor: SimmeD, 17. května 2018, zdroj: Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0, editace: ořez.