V listopadu letošního roku vystřídá v devítiletém mandátu současného českého soudce u Evropského soudu pro lidská práva Aleše Pejchala nový nástupce či nástupkyně. Z vnitrostátního výběrového řízení, organizovaného Ministerstvem spravedlnosti, vzešla (v abecedním pořadí) jména těchto tří kandidátů: Tomáš Langášek, Pavel Simon a Kateřina Šimáčková. Všech tří jsme se zeptali na stejné otázky. Jaké jsou jejich názory na činnost štrasburského soudu a jak by k ní chtěli přispět?
Tomáš Langášek
Absolvent Právnické fakulty Univerzity Karlovy, LL.M. získal na Central European University v Budapešti v oboru srovnávacího ústavního práva. Pracoval v Kanceláři veřejného ochránce práv a na Ústavním soudu, byl členem Výboru pro zabránění mučení a jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání při Radě vlády České republiky pro lidská práva. Od roku 2013 je soudcem Nejvyššího správního soudu.
Jaké jsou podle Vás klíčové vlastnosti soudce/soudkyně Evropského soudu pro lidská práva?
Jsou popsány v čl. 21 Úmluvy. Jsou to sice pojmy neurčité, ale není třeba k nim cokoli dodávat.
Čím si myslíte, že můžete Vy osobně přispět k rozhodování ESLP?
Svými znalostmi, profesními a osobními zkušenostmi a svou pracovitostí. Působil jsem v institucích obdobného zaměření (ombudsman, Ústavní soud), na NSS se věnuji i volební a kárné agendě, která je poslední dobou častěji tématem i u ESLP, jde-li o zachování vlády práva a zásahy do nezávislosti soudců.
Před jakými zásadními výzvami dle Vašeho názoru v současnosti ESLP stojí?
Soud je na dějinné křižovatce. Změna kontextu postihuje vůbec celé mezinárodní právo, včetně myšlenky ochrany lidských práv a jejich univerzality. ESLP čelí vzrůstající kritice nejen ze strany populistických vůdců, ale i národních vlád, expertů a soudců. Bývá obviňován z přílišného aktivismu, svévolné tvorby soudcovského práva či nedostatku demokratické legitimity. A nejde jen o kritiku pronášenou ze zlé víry. Hrozí mu proto ztráta autority. Ignorování jeho rozhodnutí a odmítnutí je implementovat je achillovou patou celého systému. Rozkročení ESLP od Grónska až po Čukotku je ohromující, současně však s sebou nese obtížně splnitelný úkol zajistit stejný standard ochrany práv ne už v tzv. starých a nových demokraciích, ale bohužel nově i v zemích, které se demokracii a právnímu státu vzdalují.
Kdybyste mohl ESLP reformovat, jaká opatření byste navrhoval?
Prostor pro další reformu Soudu nyní nevidím, nemáme ani dost informací k vyhodnocení té poslední, vzešlé z diskusí od Interlakenu až po Kodaň, včetně produktu tohoto úsilí v podobě Protokolu č. 15. Nejsem pro další omezování přístupu k ESLP. Možnosti odmítání stížnosti jsou dnes již tak široké, že zbývá snad jen zavedení otevřeně přiznaného systému jejich volného výběru. To by však bylo u mezinárodního soudu obtížně akceptovatelné; s každým takovým rozhodnutím by čelil obvinění z politických postranních úmyslů a taktizování. Za trvale nosnou metodu považuji prioritizaci případů a praxi pilotních rozhodnutí. Přeji si, aby ESLP zůstal především soudem rozhodujícím konkrétní případy, spíše než soudní radou vyjadřující se abstraktně a zeširoka k nějakým předběžným otázkám.
Jaký je Váš nejoblíbenější rozsudek ESLP a proč? Ke kterému rozsudku ESLP byste s radostí napsal disent?
Nepovažuji za soudcovsky vhodné kritizovat nebo naopak chválit rozsudky v případech, s nimiž jsem se do detailu spisu nemohl seznámit, a zejména v nichž jsem nenesl břímě odpovědnosti za výsledek. Oceňuji trend posledních let, v nichž Soud klade větší důraz na subsidiaritu jím poskytované ochrany a ponechává v rámci vyjudikovaných standardů prostor pro uvážení státům, zejména v sociokulturních otázkách u omezitelných práv. Příkladem zde mohou být např. rozsudky velkého senátu Lautsi či Von Hannover (č. 2). Je však třeba dávat pozor, aby nedošlo k erozi ochrany práv v jejich jádru. V případě absolutních práv, např. zákazu mučení a špatného zacházení, je naopak třeba trvat na jednotném standardu a nekompromisně jej vynucovat; z tohoto důvodu mám jisté pochopení i pro rozsudek Bouyid. Rizika vidím, pokud se ESLP pouští do oblastí, pro něž nemá oporu v Úmluvě. Příkladem může být otázka odnímání a udělování státního občanství, např. rozsudky Ramadan či Ghoumid.
Jakou roli má vůbec podle Vás odlišné stanovisko u štrasburských soudců? Přispívá ke zkvalitnění výstupů ESLP?
Nepochybně ano. Odlišná stanoviska ukazují na slabá místa v argumentaci většiny a napovídají cosi o síle a trvalosti jejich právního názoru. U mezinárodního soudu jako ESLP to platí tím spíše, že interpretuje abstraktně formulovaná ustanovení mezinárodní smlouvy o lidských právech. Rozhodování se účastní vždy i národní soudce s předpokládanou detailní znalostí vnitrostátních poměrů. Možnost uplatnit či neuplatnit disent právě v jeho případě může přispět k vyšší míře akceptace rozsudku ze strany dotčeného státu.
Existují podle Vás problémy s implementací rozsudků ESLP ve vnitrostátním právu? Jak si ČR stojí v implementaci rozsudků ESLP v porovnání s dalšími zeměmi?
Myslím, že ČR si v tomto ohledu vede docela dobře, odhlédnu-li od kauzy D. H. a ostatní proti ČR, jejíž implementace ovšem vůbec není triviální. ESLP u nás stále požívá značné autority, je u nás trvale spojen s obnovou demokratického právního státu a se zásadní hodnotovou transformací společnosti. Vládní zmocněnec má k dispozici speciální zákon [1] a všem složkám státní moci poskytuje bohatou informační podporu. Soudy judikaturu ESLP pravidelně citují a zohledňují. Ústavní soud má podle zákona mechanismus na obnovu řízení a využívá jej.
Máte svého oblíbeného soudce či soudkyni na ESLP? Anebo i soudce/soudkyni z jiné instituce, který/á Vás inspiruje či dříve inspiroval/a?
Z bývalých soudců pro mne býval vždy inspirativní maďarský soudce Sajó, zejména jeho disenty si vždy s oblibou přečtu. Ze současných je to nynější předseda soudu Spano, se svým konceptem ESLP ve věku subsidiarity. Oba jsem ostatně poznal osobně, Sajó byl mým profesorem na CEU, s Robertem Spano jsem se potkal ještě v době, kdy jsme oba působili u ombudsmana.
Co byste doporučil studentům/kám, které láká kariéra soudce/soudkyně ESLP?
Vést rozmanitý profesní a osobní život, nepodlehnout falešné představě, že zásadní zápasy o lidská práva jsou již v západní civilizaci vybojovány, a konečně stát se soudkyní či soudcem vysokého soudu a při té dlouhé cestě neokorat.
Poznámky:
[1] Zákon č. 186/2011 Sb. o poskytování součinnosti pro účely řízení před některými mezinárodními soudy a jinými mezinárodními kontrolními orgány.
Pavel Simon
Absolvent Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni včetně rigorózní zkoušky. Jako soudce začínal na obchodním úseku u Krajského soudu v Plzni, poté působil jako předseda senátu Okresního soudu v Chebu. Na Nejvyšším soudu působí od roku 2010, předsedá senátu se specializací na odpovědnost státu za škodu a nemajetkovou újmu a je členem a střídavě i předsedou zvláštního senátu. Je ad hoc soudcem ESLP a členem Evropské sítě pro justiční spolupráci v civilních věcech.
Jaké jsou podle Vás klíčové vlastnosti soudce/soudkyně Evropského soudu pro lidská práva?
Vedle obvyklých vlastností jako vysoká morální integrita a nestrannost, by měl být schopen nebo schopna zastávat hodnoty právního řádu, který aplikuje, nikoli prosazovat své hodnoty osobní a názory na to, jak by věci měly fungovat. Čím větší má člověk vliv, tím rozvážněji by s ním měl nakládat. V případě soudce ESLP je podle mne vhodná i jistá míra zdrženlivosti při vědomí, že úroveň ochrany lidských práv není ve všech smluvních státech Rady Evropy stejná, a nelze proto nastavit laťku ochrany podle lidskoprávních premiantů. K osobním vlastnostem je pak třeba připočítat i specifické dovednosti, které by měly spočívat ve schopnosti uvažovat v dimenzi mezinárodního práva, tj. oprostit se od vlastního nazírání na právo v mantinelech národní zkušenosti.
Čím si myslíte, že můžete Vy osobně přispět k rozhodování ESLP?
Vším výše uvedeným v odpovědi na otázku č. 1 a také zkušenostmi z rozhodování sporů s mezinárodním prvkem a z řízení různých soudních těles, ať je to největší soudní oddělení Nejvyššího soudu nebo zvláštní senát zřízený podle zákona o rozhodování některých kompetenčních sporů.
Před jakými zásadními výzvami dle Vašeho názoru v současnosti ESLP stojí?
Vedle velkého množství nedodělků ve složitých věcech, nízké předvídatelnosti rozhodování a poklesu autority ESLP v některých státech je to jistě problematika imigrace, nárůst nesnášenlivosti založené na různých důvodech, od náboženských po genderové, rozdělení společnosti a relativizace základních hodnot.
Kdybyste mohl ESLP reformovat, jaká opatření byste navrhoval?
Nemyslím si, že ESLP potřebuje zásadně reformovat. Slušelo by mu ale důsledné uplatňování zásad vymezených v Protokolu č. 15 Úmluvy a rozhodování jen takových stížností, které mají zásadní význam.
Jaký je Váš nejoblíbenější rozsudek ESLP a proč?
Pocity libosti a obliby se mi spojují s jinými věcmi, než je čtení rozhodnutí Soudu (úsměv). Jsou mi ale určitě blízká všechna, která se zastávají obětí domácího násilí a zejména, je-li pácháno na dětech. Z poslední doby mě napadá rozsudek ve věci Association Innocence en Danger a Association Enfance et Partage proti Francii. V něm ESLP přiznal aktivní legitimaci sdružení na ochranu dětí, což byla jediná možnost, jak dopřát spravedlnost holčičce utýrané vlastními rodiči.
Ke kterému rozsudku ESLP byste s radostí napsal disent?
Obávám se, že k žádnému. Pro napsání disentu je podle mě potřeba, aby soudce byl přítomný procesu utváření rozhodnutí. Bez toho je možné napsat akademickou kritiku, nikoli však kvalitní disent.
Jakou roli má vůbec podle Vás odlišné stanovisko u štrasburských soudců? Přispívá ke zkvalitnění výstupů ESLP?
Úloha odlišného stanoviska je u všech soudů, které tento institut mají, dvojí. Zaprvé jde o nezbytnou součást psychohygieny soudce, jehož názor se neprosadil. Zadruhé jde o seznámení veřejnosti s tím, že rozhodování soudu nebylo jednotné a s argumenty, které mohly vést k jinému odůvodnění rozhodnutí, nebo dokonce k jinému vyznění jeho výroku. Oba tyto důvody považuji za užitečné. V prvém případě pro dotčeného soudce, ve druhém pro obohacení právního diskursu jako takového. Ostatně nejednou se stalo, že se názory vyjádřené v odlišných stanoviscích staly základem pro věcné rozhodnutí v budoucnu.
Existují podle Vás problémy s implementací rozsudků ESLP ve vnitrostátním právu? Jak si ČR stojí v implementaci rozsudků ESLP v porovnání s dalšími zeměmi?
Bohužel nemám k dispozici žádné statistiky, o které bych mohl odpověď na tuto otázku opřít. Je obecně známo, že v některých smluvních státech Rady Evropy je implementace rozhodnutí Soudu obtížná, v jiných probíhá bez problémů. Česko i podle nízkého počtu úspěšných stížností proti němu patří mezi země, ve kterých nedochází k masivnímu a plošnému porušování základních práv a svobod a nemyslím si proto ani, že bychom měli potíže s implementací rozsudků ESLP.
Máte svého oblíbeného soudce či soudkyni na ESLP? Anebo i soudce/soudkyni z jiné instituce, který/á Vás inspiruje či dříve inspiroval/a?
Na ESLP nemám oblíbeného, ale ani neoblíbeného kolegu či kolegyni. Soudců a soudkyň, kteří mě inspirovali, by bylo více. Od těch veřejnosti úplně neznámých, až po ty známé. Dovolím si však tuto otázku nechat bez odpovědi z obavy, že bych na některého z nich mohl zapomenout a veřejně mu nebo jí zásluhy nepřiznat, protože to bych nerad.
Co byste doporučil studentům/kám, které láká kariéra soudce/soudkyně ESLP?
Doporučil bych jim, aby přehodnotili své priority (úsměv). Soudcem ESLP se nestává člověk na začátku své kariéry. Začínající právník nebo právnička musí nejprve zvládnout právnické řemeslo, vyniknout v určité oblasti práva, získat zkušenosti s fungováním justice a nabrat řadu životních zkušeností, které z něj nebo ní udělají kvalitního člověka. Moje rada by tedy byla, aby se zaměřili na cestu práce na sobě, která je i tady cílem a aby si vybírali cestu, která je bude naplňovat a bude jim přinášet radost.
Kateřina Šimáčková
Absolventka Právnické fakulty (nynější) Masarykovy univerzity včetně doktorského studia. Působila jako asistentka soudce na ÚS, poté dlouhodobě jako advokátka. V roce 2009 se stala soudkyní NSS, od roku 2013 soudkyní Ústavního soudu. Působí jako vyučující na Masarykově univerzitě a náhradní členka v tzv. Benátské komisi. V nedávné době vydala se spoluautorským kolektivem knihu Mužské právo: Jsou právní pravidla neutrální?
Jaké jsou podle Vás klíčové vlastnosti soudce/soudkyně Evropského soudu pro lidská práva?
Nemyslím si, že existuje jeden ideální obraz soudce či soudkyně, vrcholné soudy by měly být tvořeny z různých osobností s různými schopnostmi, zkušenostmi a osobními vlastnostmi. Pestrý tým vždy dosáhne nejlepších výsledků. Ze své více než desetileté zkušenosti s prací v Benátské komisi, tedy v podobném mezinárodním právnickém týmu Rady Evropy, jako je ESLP, vím, že je důležitá otevřenost, vstřícnost a pracovitost – samozřejmostí by měl být dostatek zkušeností a znalostí.
Čím si myslíte, že můžete Vy osobně přispět k rozhodování ESLP?
Jsou to vedle výše zmíněného ještě i mé osobní zážitky, hlavně zkušenost života v nesvobodě. Také mívám trochu jiný pohled na právo a jeho fungování než kariérní soudci či celoživotní akademici, větší část své pracovní kariéry jsem totiž jako advokátka zastupovala jednotlivce a z jejich pohledu viděla slabiny právního systému. Navíc mám zkušenost dcery psychiatričky, která část dětství strávila s maminčinými pacienty; dovedu se tedy na náš svět podívat i očima zranitelných osob na okraji společnosti. Současně jsem však jako akademička i soudkyně musela vidět i důležitost ochrany celku a společného zájmu.
Před jakými zásadními výzvami dle Vašeho názoru v současnosti ESLP stojí?
Aktuální hlavní výzva je stejná pro všechny evropské instituce – ochránit společný evropský projekt, založený na právech a svobodách jednotlivce, demokracii a vládě práva.
Kdybyste mohla ESLP reformovat, jaká opatření byste navrhovala?
Nerada dělám závěry bez osobní zkušenosti – k tomu, abych mohla něco užitečného radit, bych potřebovala uvnitř soudu nějakou dobu pracovat.
Jaký je Váš nejoblíbenější rozsudek ESLP a proč?
Asi případ Eremiášová, Pechová proti České republice a další dvě „česká“ rozhodnutí k tématu účinného vyšetřování. Byly totiž jedním ze spouštěčů toho, abychom více brali v potaz oběti či poškozené trestnými činy, a upozornily na tehdejší systémový nedostatek – absenci nezávislého tělesa pro vyšetřování trestných činů policistů.
Ke kterému rozsudku ESLP byste s radostí napsala disent?
První věc, která mne napadá, je zase česká, a to odmítnutí stížnosti Karolíny Polcarové. Vadilo mi, že případ nebyl rozhodnut meritorně – šlo o adhezní nárok poškozené holčičky v trestním řízení a formální odmítnutí věci z důvodu nesmyslně nastaveného požadavku, jak se měla procesně bránit, mne velmi mrzí.
Jakou roli má vůbec podle Vás odlišné stanovisko u štrasburských soudců? Přispívá ke zkvalitnění výstupů ESLP?
Obecně se stavím k využívání odlišných stanovisek velmi pozitivně, a to nejen proto, že nutí většinu lépe vyargumentovat svůj závěr. Myslím, že mohou napomoci i vyšší legitimitě soudního rozhodnutí – ukazují totiž, že soud vzal v potaz i argumenty, které nakonec neuspěly. Navíc mám pocit, že často velké a důležité změny (nejen v judikatuře ESLP) začaly cestou disentů, které se nakonec staly většinovým názorem. O disentech jsem toho i dost napsala, jak v pozici zpravodajky Benátské komise [1], tak v článcích Disent jako jedna ze záruk nezávislosti soudcovského rozhodování v knize Nezávislost soudní moci nebo Nemusíme se vždycky shodnout v rubrice Respekt k právu časopisu Respekt.
Existují podle Vás problémy s implementací rozsudků ESLP ve vnitrostátním právu? Jak si ČR stojí v implementaci rozsudků ESLP v porovnání s dalšími zeměmi?
Například požadavek Soudu na účinné vyšetřování či zákaz odebírání dětí z rodin ze sociálních důvodů české soudy implementovaly, horší to však asi bude v reálném životě, kdy část obětí trestných činů či rodin bez bydlení nakonec spravedlnosti nemusí dosáhnout. Také mi je líto, jak se stavíme ke vzdělávání romských dětí – tím nenarážím jen na rozsudek D. H. a ostatní proti České republice a jeho implementaci, ale obecněji na to, že zůstává řada šikovných dětí bez dobrého vzdělání.
Máte svého oblíbeného soudce či soudkyni na ESLP? Anebo i soudce/soudkyni z jiné instituce, který/á Vás inspiruje či dříve inspiroval/a?
Aktuálně na mne velmi sympaticky působí nový předseda Soudu Robert Spano, který je otevřený a komunikující. Mým českým vzorem je určitě bývalá předsedkyně NS a místopředsedkyně ÚS Eliška Wagnerová. A nemohu nezmínit také RBG.
Co byste doporučila studentům/kám, které láká kariéra soudce/soudkyně ESLP?
Musím se přiznat, že mi přijde divné, když má student či studentka jako cíl stát se soudcem či soudkyní ESLP. Abyste něčeho dosáhli, je třeba přemýšlet o tom, jak mohu ostatním pomoci teď děláním toho, co mne bude bavit, ne vidět nějaký vzdálený cíl spojený s konkrétní funkcí. A úplně jednoduchá rada, jak se profesně zlepšovat? Vzpomenu si na svého otce, který mi radil, jak se naučit dobře lyžovat – najdi si na svahu toho nejlepšího a jeď za ním.
Poznámky
[1] Viz CDL-AD(2018)030rev-e Report on Separate Opinions of Constitutional Courts z prosince 2018.
Fotografie
Kandidáti ČR na soudce ESLP, zdroj: Tomáš Langášek, Pavel Simon, Kateřina Šimáčková (archiv jednotlivých soudců), koláž: Kristýna Zábojníková.
