Prašné cesty, nefunkční kanalizace, rozpadlé stany, nedostupná lékařská péče. V nevyhovujících podmínkách uprchlického tábora Kara Tepe na řeckém ostrově Lesbos se stále tísní nejméně 4 500 lidí. Na vyřízení žádostí o azyl přitom obvykle čekají roky. Nových utečenců do tábora nyní příliš nepřibývá – řecká pohraniční stráž se je snaží rovnou na moři zahnat zpátky k tureckým břehům.
Když poprvé vcházím do uprchlického tábora, parné slunce pozdního léta nelítostně sežehává vyprahlou krajinu i udusanou cestu pod nohama. V rozložitém táboře nejprve míjíme řeckou ostrahu, poté místa vyhrazená pro nově příchozí v izolaci kvůli možným nemocem, německý Červený kříž a provizorní stánek s knihami vznosně označený jako bibliothèque. Zaraduji se, že alespoň o zdraví a intelekt utečenců je postaráno. Jak se ale vzápětí dozvídám, situace není ani zdaleka tak růžová, jak by se na první pohled mohlo zdát.
V uprchlickém táboře působí pouze hrstka neziskových organizací, kterým po komplikovaných vyjednáváních vedení umožnilo působení přímo v táboře. Červený kříž mezi nimi sice je, ale s mandátem jen pro koronavirové testování a péči o covid pozitivní. S ostatními zdravotními problémy musí migranti do hlavního města Mytilene, kde je – nejspíše v rozporu s lékařskou přísahou – velmi často odmítají ošetřit, nejde-li o akutní problém hraničící s ohrožením života. Podle lékařů totiž uprchlíci zdravotní problémy simulují, aby se zařadili mezi zranitelné skupiny. Přitom se v táboře vyskytly i případy, kdy lidé kvůli odmítnutí ošetření lékařem zemřeli na zánět slepého střeva. Lidé s chronickými onemocněními nebo nádory mají smůlu, případně musejí za pokročilé zákroky platit. Ty rodící ženy, které se nestihnou přepravit do nemocnice, rodí na kamenitých cestách přímo před plátěnými stany v kempu.
Během týdne, který v tomto prostředí trávím, mluvím s desítkami obyvatel uprchlického kempu. Zatímco mi jeden z nich právě popisuje, jak se tu obchoduje se zoufalstvím a beznadějí v podobě velmi nekvalitních drog, skáčou vedle nás děti přes nefunkční stoku se splašky a odpadky. Opodál tlačí afghánská žena stařenku na invalidním vozíku směrem k provizorním toaletám. Vyprávění o životě v táboře ale pokračuje: výjimkou nejsou pokusy o dětské sebevraždy či sebepoškozování mladistvých. Psychologické péče je tu zoufalý nedostatek a ti, kteří ji potřebují, na ni často čekají příliš dlouho, nebo se na ně nedostane vůbec. Obvykle si musí výrazně fyzicky ublížit, aby měli nárok na deset krátkých sezení.
Zakázat záchranu, odtáhnout pryč
Zdaleka ale nejde jen o nedobré materiální a zdravotní podmínky v jednom konkrétním uprchlickém táboře, jakkoliv pohled na neutěšenou situaci člověka nutí přemýšlet, kam se podělo těch více než 643 milionů eur, které Řecko od roku 2015 až doposud od Evropské unie na organizaci migrace získalo. Rada Evropy v září letošního roku znovu apelovala na řecký parlament, aby přehodnotil své legislativní návrhy, které účinně brání neziskovým organizacím vykonávat jejich práci se zaměřením na záchranu životů a lidská práva.[1]
Oficiální zdroje upozornily, že dochází k násilným pushbackům na moři, které má mít na svědomí řecká pohraniční stráž s vědomím Frontexu.[2] Takovou výpověď podávají i samotní utečenci. Několik z nich, aniž by se vzájemně znali, vypráví velmi podobný příběh; při plavbě z Turecka do Řecka je na moři dostihla loď s pobřežní stráží, snažila se jim poničit motor a pak jejich loď odtáhnout zpátky do vod náležejících Turecku. V horším případě takto poškozený vetchý člun plný lidí včetně malých dětí nechali napospas osudu uprostřed moře.
Ne všichni z prchajících ale mají to štěstí, že mohou svůj dramatický osud vyprávět. Podle údajů Mezinárodní organizace pro migraci se od roku 2014 ve Středozemním moři pohřešuje nebo utonulo nejméně 22 813 lidí, z toho nejméně 850 dětí.[3] Že se jedná o problém stále aktuální, dokazuje i skutečnost, že jen za období psaní tohoto článku, během října letošního roku, šlo o dalších nejméně 107 lidí. Vyhráno nemají ale ani ti, kteří se pevninu dostanou: někteří žadatelé či žadatelky o azyl byli v Řecku odsouzeni k 50, ale i ke 142 letům vězení za ilegální pašování migrantů z Turecka. Za důkaz přitom stačilo svědectví řecké pohraniční stráže, která potvrdila, že viděla danou osobu řídit gumový člun s naloženými migranty.[4]
Výzva Komisařky pro lidská práva Rady Evropy Dunji Mijatović nicméně směřovala zejména k chystané řecké právní úpravě - inspirované již účinnou italskou legislativou -, která chce zakázat nejen záchranu utečenců v Egejském moři, ale i samotnou dokumentaci toho, jak je s nimi při vyloďování zacházeno.[5]
Uprchlický tábor – více než domov
Oficiální příručka Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) řecký tábor Kara Tepe, - někdy nazývaného také jako Moria 2.0 podle názvu předchozího kempu, který v roce 2020 za nejasných podmínek vyhořel - , vykreslují jako ideální místo k životu. Nic ovšem není dál pravdě než jejich titulek v příručce s titulkem Kara Tepe – More Than a Home. Možná snad jen informace ze stejného úřadu, které tvrdí, že žadatelé o azyl se mohou při čekání na rozhodnutí o jejich žádosti volně pohybovat po Řecku. Žadatele přitom často i několikrát denně při pohybu po ostrově Lesbos preventivně a bez jasného důvodu identifikuje místní policie, přeplavit na jiný ostrov se nemohou – plavební společnosti je jednoduše odmítají nalodit. Ostrov se tak pro tisíce čekajících stal vězením, které sice nekončí přímo ostnatým drátem lemujícím uprchlický tábor, ale fakticky z něj není úniku.
Nadšení z toho nejsou ani obyvatelé uprchlicky nejvytíženějších ostrovů Lesbos, Samos a Chios. Utečenci podle nich ohrožují turistický průmysl, z něhož místní žijí, zatěžují systém zdravotní péče i vzdělávání. I když se možnosti pro děti školou povinné postupně zlepšují a pár nejlepších dokonce smí chodit do tříd s dětmi místních, zdaleka neplatí, že by školní zařízení navštěvovaly všechny. Od července do srpna, kdy na Lesbu působila komunita Sant'Egidio [6] (s níž se na ostrov vydala také autorka tohoto článku), se setkala se stovkami dětí, které se bezprizorně toulaly po uprchlickém táboře bez vyhlídky na organizovanou výuku nebo vůbec jakýkoliv program.
Vzdělávací aktivity tak supluje mimo jiné vzájemná výpomoc mezi obyvateli kempu, kteří nabízejí své dovednosti druhým. Přímo v útrobách tábora, ve velmi provizorních podmínkách, tak například jeden z nich vyučuje desítky afghánských žen a jejich dětí základům čtení a psaní. Již zmíněná komunita pak dospělým zájemcům na tři měsíce nabídla intenzivní každodenní výuku angličtiny, dětem herní a vzdělávací program, vše završené pozvánkami na společné večeře v prostředí mimo tábor.
Žádost o azyl? Zamítá se
Když mi jednadvacetiletý Isaam [7] ukazuje zamítavé odvolací rozhodnutí k jeho žádosti o azyl, těžko v dokumentu cokoliv identifikuji. Celý text je nejenom psaný řecky, ale také řeckou abecedou. Chytám se u jediného nápisu latinkou, které zní „decision on appeal“. Jinak nic. V textu neumím rozpoznat ani to, kde se mluví o jeho jméně nebo důvodech, které vedly k zamítnutí žádosti.
Zpětně se dozvídám, že v hlavním ostrovním městě Mytilene existuje nezisková organizace, která s překladem rozhodnutí a jejich vysvětlením žadatelům o azyl pomáhá. Isaam o ní zjevně nevěděl; mluvil jen o tom, že rozhodnutí naskenoval do Google Translatoru a že ten text nedává valný smysl a ani skutkové okolnosti nesedí. Jak by se případně mohl dál bránit, netušil.
O dostatečném poskytování právně relevantních informací v jazyce, kterému žadatelé rozumí, se dříve rozhodovalo i ve Štrasburku. Evropský soud pro lidská práva v případu O.S. A. a ostatní proti Řecku shledal, že došlo k porušení práva stěžovatelů na urychlené rozhodnutí o zákonnosti vazby podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy mimo jiné i proto, stěžovatelé byli afghánští státní příslušníci, kteří rozuměli pouze perštině a neměli žádného právníka, který by jim pomohl. Rozhodnutí obdrželi pouze v řečtině a bez jasné informace, na který správní soud se mohou případně obrátit.
Řecko ale v souvislosti se zacházením s lidmi v uprchlických táborech čelí i dalším stížnostem. Mezi komunikovanými případy řecké vládě ze strany Evropského soudu pro lidská práva je například stížnost upozorňující na špatné životní podmínky i lékařskou péči na třech řeckých ostrovech stejně jako na (ne)účinné prostředky nápravy (M. A. a ostatní proti Řecku), stížnost nedoprovázených nezletilců, kteří se dočasně stali bezdomovci bez jídla či přístupu k lékařské péči (O. R. a ostatní proti Řecku), stížnost jiného nezletilce bez doprovodu z tábora Moria, který mj. namítá zbití policií a umístění do sektoru tábora pro dospělé muže namísto pro mladistvé (Ansar proti Řecku) či další stížnost arménského křesťana ze Sýrie upozorňující na špatné podmínky v táboře Moria na ostrově Lesbos, ale také na chybějící právní pomoc a dále rozporující rozhodnutí k jeho žádosti o azyl (J. B. proti Řecku).
Ponižování i násilí: realita současného Řecka
Zabránit tomu, aby se utečenci dostali do Řecka či dále do Evropy, se v současnosti snaží orgány moci různě. Běženci na ostrově Lesbos popisovali například fyzické násilí na hranicích ze strany řecké pohraniční stráže nebo ponižování donucením svléknout se donaha, nasednout zpátky na člun a vrátit se do Turecka – samozřejmě bez mobilu, peněz či jakýchkoliv cenností, které jim pohraničníci rovnou zabavili.
Ani tehdy, kdy se lidé, obvykle za zbytek svých celoživotních úspor, dostanou přes hranice Evropy, nemají vyhráno. Špatné materiální podmínky i zacházení, stovky reportovaných znásilnění z uprchlických táborů, laxní přístup autorit ke vzdělávání dětí i zdravotní péči, zdlouhavé čekání na vyřízení žádosti o azyl a proaktivní bránění organizacím, které by žadatelům chtěly jakkoli pomoci.
Zoufale neuvěřitelná, přesto zřetelná realita roku 2021 ze břehů jedné z oblíbených dovolenkových destinací států Evropské unie netěší ani místní. Sami jsou z dlouhodobě neutěšené situace vyčerpaní a rádi by slyšeli jasné řešení trvajícího problému. Tím by snad mohla být připravovaná reforma azylového systému EU, v níž by měl být dublinský systém nahrazen novým systémem se spravedlivějším dělením žádostí o azyl mezi členské státy, aby rozhodování netrvalo tak dlouho, a zároveň bylo jednotné napříč členskými zeměmi. Systém by měl také umět lépe reagovat na krizové situace včetně nepředvídaně velkého množství nových žadatelů do jedné ze zemí EU.
Ačkoliv byla taková změna strategie potřeba již výrazně dřív než po téměř sedmi letech od vypuknutí tzv. uprchlické krize, i tady jednoznačně platí, že je lepší se z chyb systému poučit pozdě, než nereagovat vůbec.
Poznámky
[2] Amnesty International odsuzuje násilí a systematické zatlačování lidí na cestě z Turecka ze strany řeckých úřadů: https://ecre.org/greece-amnesty-condemns-systematic-pushbacks-as-new-chapter-of-criminalisation-of-asylum-seekers-begins/ nebo ECRE: Frontex čelí kritice ze strany Evropského ombudsmana, europoslanců i neziskových organizací: https://ecre.org/frontex-open-scrutiny-season-for-scandal-ridden-border-agency/.
[4] Podle řeckého trestního zákoníku by ale ve výkonu trestu odnětí svobody neměli strávit více než 20 let, což je povolené maximum. Zdroj: https://www.nytimes.com/2021/06/25/world/europe/greece-migrants.html.
[5] Shrnutí informací a kritika navrhovaného zákona: https://www.ethnos.gr/ellada/174033_einai-egklima-i-diasosi-anthropon-poy-pnigontai. Aktuální stav legislativního procesu v řeckém parlamentu: https://www.hellenicparliament.gr/Nomothetiko-Ergo/Katatethenta-Nomosxedia?law_id=a76e3739-8965-4477-b110-ad8f00cfe1e8.
[6] Komunita Sant'Egidio je mezinárodní laické křesťanské hnutí, které má zhruba 65 tisíc členů ze 70 zemí světa. V létě od července do srpna 2021 vyslala komunita 250 dobrovolníků na řecký ostrov Lesbos do uprchlického tábora do Kara Tepe, skupiny z různých zemí se střídaly po 10 dnech.
[7] Jméno bylo pro účely tohoto článku změněno.
Zdroje
Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Rights and obligations of asylum seekers. Řecko: UNHCR (https://help.unhcr.org/greece/rights-and-duties/rights-and-duties-of-asylum-seekers/).
ECRE. Greece: Council of Europe Concerned Over Crackdown on NGOs, Human Rights Monitoring a Precondition for Additional Funding, Pushbacks Continue, Afghan Refugees Stuck in Limbo. 3. září 2021 (https://ecre.org/greece-council-of-europe-concerned-over-crackdown-on-ngos-human-rights-monitoring-a-precondition-for-additional-funding-pushbacks-continue-afghan-refugees-stuck-in-limbo/).
Heřmanová, Marie. Kam se poděla migrační krize? Uprchlíci v době uzavřených hranic. Voxpot.cz. 8. dubna 2020 (https://www.voxpot.cz/kam-se-podela-migracni-krize/).
Olsen, Tommy. Greek Coast Guard Abandons New-Born Baby At Sea. Aegean Boat Report. 18. července 2021 (https://aegeanboatreport.com/2021/07/18/greek-coast-guard-abandons-new-born-baby-at-sea/).
Evropský soud pro lidská práva. 2021. O. R. a ostatní proti Řecku. Štrasburk: Evropský soud pro lidská práva (http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-211064).
Evropský soud pro lidská práva. 2019. O. S. A. a ostatní proti Řecku. Štrasburk: Evropský soud pro lidská práva (http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-191742).
Evropský soud pro lidská práva. 2019. Ansar proti Řecku. Štrasburk: Evropský soud pro lidská práva (http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-193577).
Švehláková, Markéta a Hanych, Monika. Útěk před smrtí za evropské ostnaté dráty: Marnost běženeckých osudů na ostrově Lesbos. Voxpot.cz. 20. září 2021 (https://www.voxpot.cz/utek-pred-smrti-za-evropske-ostnate-draty-marnost-bezeneckych-osudu-na-ostrove-lesbos/).
Rada EU a Evropská rada. Reforma azylového systému EU. 2021 (https://www.consilium.europa.eu/cs/policies/eu-migration-policy/eu-asylum-reform/#).
Fotografie
[1] Psychologická pomoc jedině tehdy, když si fyzicky ublíží. Autor: Michal Horniecký, 26. srpna 2021.
