Evropská úmluva o lidských právech se nemění každý den. Milovníci Úmluvy se momentu změny dočkali znovu po 11 letech. Díky dubnové italské ratifikaci Protokolu č. 15 má Úmluva od 1. srpna opět lehce jinou podobu. Jaké změny přináší? Jde o změny spíše symbolické? Nebo budou mít zásadní dopad na praxi Evropského soudu pro lidská práva?

Změny v preambuli Úmluvy

Preambule mívají hlavně hodnotovou či východiskovou roli. Vyjadřují, na čem ten který právní dokument stojí. Napomáhají ho poté interpretovat. Od prvního srpnového dne se na konci preambule k Evropské úmluvě o lidských právech („Úmluva“) dočítáme – jako nové východisko toho, na čem se státy Rady Evropy dohodly – tato slova: „Potvrzujíce, že v souladu se zásadou subsidiarity mají Vysoké smluvní strany primární odpovědnost za zajištění práv a svobod zakotvených v této Úmluvě a jejích protokolech a že při tom požívají prostoru pro uvážení́ pod dohledem Evropského soudu pro lidská práva zřízeného touto Úmluvou.“

Tuto změnu vzešlou z tzv. Brightonské deklarace lze označit za spíše symbolickou. Jde totiž o zdůraznění dvou aspektů, které pravidelní čtenáři judikatury Soudu již moc dobře znají: principu subsidiarity a doktríny prostoru pro uvážení (margin of appreciation).[1] Přiznává to i důvodová zpráva k Protokolu č. 15. Ta zmiňuje, že jde o pozvednutí významu obou těchto aspektů práce s Úmluvou. Danou změnu ve svém stanovisku k návrhu Protokolu č. 15 uvítal i samotný Evropský soud pro lidská práva („Soud“).

Podle mého názoru proto tato změna pro praxi Soudu nic moc nového nepřinese. Zřejmě jen budeme v rozsudcích Soudu nově vídat aktualizovanou verzi „tradičního“ odstavečku, který odkazuje právě na primární odpovědnost smluvních států za ochranu práv a svobod v Úmluvě a jejich prostor pro uvážení, nad čím vším dohlíží Soud. Nyní tak zřejmě bude činit s přímým odkazem na poslední recitál preambule Úmluvy. Lze také čekat, že na tuto změnu budou ve svých vyjádřeních ke stížnostem poukazovat zástupci vlád smluvních stran Úmluvy, kteří se budou snažit obhájit, že napadený zásah zůstal v „povoleném“ prostoru pro uvážení, a že není rolí Soudu tuto úvahu vnitrostátních orgánů nahrazovat.

Změna horní hranice věku štrasburských soudců a soudkyň

Další změna se již v praxi promítne. Týká se ožehavého tématu výběru soudců Soudu. Doposud podle čl. 23 odst. 2 Úmluvy platilo, že funkční období soudců končí dosažením věku 70 let. Protokol č. 15 toto ustanovení z Úmluvy smazal a naopak zavádí do čl. 21, který upravuje podmínky výkonu funkce, nový druhý odstavec. Podle něj kandidáti na funkci soudce musí být mladší 65 let ke dni, k němuž si seznam tří kandidátů vyžádalo Parlamentní shromáždění.

Takto nově konstruovaný věkový požadavek na soudce a soudkyně Soudu má ten praktický dopad, že jim umožňuje vykonat celý devítiletý mandát. Dříve se mohlo stát, že soudce či soudkyně zkrátka musel/a s dosažením sedmdesátky skončit, ať už byl/a v jakékoliv fázi svého mandátu.  

Nově tedy mohou soudci Soudu rozhodovat i po oslavě sedmdesátky.[2] Osobně si myslím, že je to dobrý krok, protože nejsem velkým fanouškem horních věkových hranic u soudců a soudkyň, obzvláště u vysokých soudů. Mnozí soudci nemusí již na svoji funkci stačit daleko před sedmdesátkou, jiní naopak vše zvládají „levou zadní“ i dalece po ní.[3] Alespoň malý posun v tomto směru proto lze určitě uvítat.

Protokol č. 15 také obsahuje přechodnou úpravu, podle které se nové věkové pravidlo uplatní až na kandidáty předložené Parlamentnímu shromáždění po vstupu Protokolu č. 15 v účinnost, tj. ve vztahu k seznamům kandidátů předloženým po 1. 8. 2021. Po menších průtazích na vnitrostátní úrovni se tak historicky prvními adepty a adeptkou, na něž se toto nové pravidlo uplatnilo (aniž by je samozřejmě z volby vylučovalo), stali Pavel Simon, Tomáš Langášek a Kateřina Šimáčková. ČR totiž předložila svoji kandidátku v srpnu 2021.[4]

Postoupení věci velkému senátu od sedmičlenného senátu bez vlivu stran řízení 

Třetí změna, kterou přinesl Protokol č. 15, se týká čl. 30 Úmluvy. Do konce července 2021 podle něj sedmičlenné senáty s jedním malým omezením mohly projednávanou věc postoupit velkému senátu Soudu, pokud vyvolávala závažnou otázku týkající se výkladu Úmluvy nebo pokud se chtěl daný senát odchýlit od dřívější judikatury. Ono malé omezení spočívalo v tom, že strany řízení měly právo se proti tomu postavit a tuto vůli sedmičlenného senátu zablokovat. Protokol č. 15 jim toto právo bere.

Změna v jistém smyslu navazuje na úpravu Pravidel Soudu (Rules of Court), která v čl. 72 odst. 2 stanoví dokonce povinnost sedmičlenného senátu věc postoupit velkému senátu, pokud by se chtěl odchýlit od dřívější judikatury Soudu. Jak stěžovatelé, tak vlády jim v plnění této povinnosti nyní nebudou moci zabránit.

Důvodová zpráva k Protokolu č. 15 si od toho slibuje urychlení tohoto typu řízení, jehož výsledek vnitrostátní hantýrkou „přesahuje zájmy stěžovatele“ a jde v nich o důležitý vývoj judikatury. Očekává se také, že změny judikatury budou díky tomu do budoucna zjevnější a přehlednější. S tímto cílem by také sedmičlenný senát měl danou konkrétní věc vždy „ořezat“ a před postoupením velkému senátu odmítnout všechny nepřijatelné námitky. Strany řízení díky tomu budou vědět, na které otázky se přesně zaměřit v řízení před velkým senátem.[5] 

Zkrácení lhůty pro podání stížnosti k Soudu

Budoucí stěžovatelé a jejich právní zástupci by měli nejvíce zpozornět v případě změny, která povede k úpravě délky lhůty pro podání stížnosti k Soudu. Namísto šesti měsíců bude včasnou stížnost možné podat jen ve čtyřech měsících ode dne přijetí konečného vnitrostátního rozhodnutí.

Nemusíte se ovšem bát, že by Vám konec nové lhůty právě během čtení tohoto článku utíkal mezi prsty. Tuto změnu doprovází přechodné ustanovení, podle kterého ke změně definitivně dojde po uplynutí období šesti měsíců ode dne vstupu Protokolu č. 15 v účinnost. A navíc se tato nová úprava nepoužije na stížnosti proti konečným vnitrostátním rozhodnutím vydaným přede dnem vstupu tohoto nového pravidla v účinnost. To v praxi znamená, že se změna zkracující lhůtu k podání stížnosti k Soudu použije až na stížnosti proti rozhodnutím o posledním vnitrostátním prostředku nápravy přijatým po 31. 1. 2022. Pokud tedy již 1. 2. 2022 dostanete konečné vnitrostátní rozhodnutí, budete muset stížnost k Soudu podat nejpozději 1. 6. 2022.

Proto je třeba varovat zejména kolegy z advokacie - příští rok od února pozor, abyste lhůtu k podání stížnosti nezmeškali!

Vypuštění jedné z bezpečnostních klauzulí u kritéria podstatné újmy

Protokol č. 14 k Úmluvě v roce 2010 zavedl do Úmluvy novou podmínku přijatelnosti stížnosti. Stěžovatelé od té doby musí v důsledku zásahu, na nějž si u Soudu stěžují, utrpět tzv. podstatnou újmu. Toto nové kritérium doprovázely dvě bezpečnostní klauzule. Utrpění podstatné újmy nebylo třeba, (1) pokud dodržování lidských práv zaručených v Úmluvě a v jejích protokolech vyžaduje přezkoumání odůvodněnosti stížnosti. Kromě toho (2) Soud pro absenci podstatné újmy nemohl odmítnout žádný případ, pokud jej řádně neposoudil vnitrostátní soud.

A právě tato druhá bezpečnostní klauzule, tedy požadavek na řádné posouzení vnitrostátním soudem, z Úmluvy od začátku srpna 2021 zmizela. Protokol č. 15 k tomu neobsahuje žádnou přechodnou úpravu, daná bezpečnostní klauzule už se tedy neuplatní ani v řízeních zahájených u Soudu před vstupem Protokolu č. 15 v účinnost.

Důvodová zpráva uvádí, že tuto změnu vede snaha odbřemenit Soud ve světle zásady, že by se neměl zabývat triviálnostmi (de minimis non curat praetor). Nejsem si ovšem jist, že tato změna přinese nějaké podstatné změny a úlevu pro Soud. Nemám informace, že by se s touto bezpečnostní klauzulí nějak rozsáhle v praxi Soudu pracovalo.  

Zhodnocení závěrem

Přiznám se, že Protokol č. 15 nepovažuji za příliš přínosný, obzvláště v porovnání s „institucionálně-procesními“ protokoly, které mu předcházely (zejména Protokoly č. 11 a 14), resp. ho následují (Protokol č. 16). Projevuje se v něm duch kompromisů dosažených na konferenci v Brightonu v roce 2012. Pro Soud samotný i jeho praxi ovšem mnoho převratného nepřináší. Trvalo ostatně více než osm let od přijetí Výborem ministrů Rady Evropy, než Protokol č. 15 nabyl účinnosti.[6] Dnešní problémy a výzvy Soudu jsou již jiné.

Bude proto spíše zajímavé sledovat, jak se projeví např. nový interní systém prioritizace stížností, který je odrazem snah aktuálního předsedy Soudu Roberta Spana vedených heslem „Soud, který má váhu“ (a Court that matters – une Cour qui compte).[7] Má-li Soud být oním slovutným „svědomím Evropy“, za které byl v minulosti označován, bude opravdu nezbytné, aby si do budoucna našel co nejrychlejší cestu k rozhodování těch nejvýznamnějších případů s vysokým dopadem na ochranu lidských práv v Evropě. Jen v takovém případě bude nadále onu kýženou váhu mít. 

Poznámky

[1] Z prvotních dnes již klasických rozsudků Soudu viz k principu subsidiarity např. „Belgický jazykový případ“, rozsudek ze dne 23. 7. 1968, stížnosti č. 1474/62 a další, § 10 in fine; k prostoru pro uvážení pak viz rozsudek ve věci Irsko proti Spojenému království ze dne 18. 1. 1978, č. 5310/71, § 207.

[2] V platnosti navíc stále zůstává ustanovení čl. 23 odst. 2 Úmluvy, podle nějž platí: „Soudci zastávají funkci, dokud nejsou nahrazeni. Poté, co byli nahrazeni, však pokračují v projednávání těch případů, které již začali posuzovat.“ Takže ti nejstarší budou moci v případech předvídaných tímto ustanovením u Soudu působit klidně i po 74. narozeninách dále.

[3] Dva příklady za všechny, bývalá soudkyně Nejvyššího soudu USA Ruth Bader Ginsburg soudila s neutuchajícím zápalem až do své smrti v nedožitých 87 letech. Její kolega John Paul Stevens ve funkci oslavil i 90. narozeniny. U obou přitom určitě nelze říci, že by se jejich věk jakkoliv negativně projevoval v jejich právních dovednostech.

[4] Viz údaje o volbách soudců dostupné zde: https://assembly.coe.int/LifeRay/CDH/Pdf/TableForthcomingJudgesElections-EN.pdf. 

[5] Srov. str. 3 důvodové zprávy, op. cit. pozn. č. 3., a str. 2 a 3 stanoviska Soudu, op. cit. pozn. č. 4.

[6] Srov. k tomu také Kmec, J. Další aktuality ze Štrasburku, Soudní rozhledy, č. 6/2021 (cit. dle právního informačního systému Beck-online).

[7] K této strategii blíže viz tento dokument: https://www.echr.coe.int/Documents/Court_that_matters_ENG.pdf;  či Kmec, J. Další aktuality ze Štrasburku: ESLP upravil svoji strategii projednávání případů, Soudní rozhledy, č. 5/2021 (cit. dle právního informačního systému Beck-online).

Zdroje

Důvodová zpráva k Protokolu č. 15 https://www.echr.coe.int/Documents/Protocol_15_explanatory_report_ENG.pdf.  

Stanovisko Soudu https://www.echr.coe.int/Documents/2013_Protocol_15_Court_Opinion_ENG.pdf.

Fotografie

[1] Štrasburský soud, zdroj: © ECHR-CEDH Council of Europe, editace: ořez.