Kárný senát Nejvyššího správního soudu vynesl v prosinci 2020 rozhodnutí, ve kterém se zabýval kritikou bývalé předsedkyně Okresního soudu v Liberci svého nástupce, kterého nepokládala za vhodného na danou funkci. Tuto kritiku vyjádřila jednak ve zveřejněných dokumentech na elektronické úřední desce soudu, ale i v reportáži televize Seznam v rámci pořadu Záhady Josefa Klímy. Co jsou podle kárného senátu limity svobody projevu soudce? 

Kárný senát řešil nejprve zveřejnění materiálů kárně obviněnou na úřední desce Okresního soudu v Liberci. Zveřejněné dokumenty obsahovaly např. výtky, které byly úspěšnému kandidátovi výběrového řízení v minulosti uděleny. Po kárně obviněné si je vyžádala jiná soudkyně, neúspěšná uchazečka o pozici předsedy Okresního soudu v Liberci, podle zákona o svobodného přístupu k informacím. Podle kárného návrhu, který podala předsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem, byly tyto materiály účelově vytvořeny kárně obviněnou a anonymizovány selektivně. Kárný senát však řízení pro tento skutek zastavil s odůvodněním, že byl kárný návrh v této části podán opožděně.

Bývalá předsedkyně Okresního soudu v Liberci v předmětné televizní reportáži o úspěšném uchazeči výběrového řízení uvedla, že mu byly v posledních 10 letech v práci vytýkány nedostatky nebo s ním byl projednáván neuspokojivý stav v jeho oddělení. Konkrétně např. uvedla, že nemá vnitřní disciplínu, „aby fungoval sám pod tím svým vlastním dozorem, bez průtahů, aniž by nad sebou měl kontrolu.” Kárný senát řešil právní spor o to, zda soudkyně těmito výroky v reportáži spáchala kárné provinění.

Kritika výsledku výběrového řízení 

Podle § 87 odst. 1 zákona o soudech a soudcích [1] je kárným proviněním „zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů.“ Kárným proviněním je též zaviněné porušení povinností spojených s funkcí předsedy soudu (§ 87 odst. 2). Zákon kromě toho uvádí, že soudce je povinen zachovávat náležitou úctu k ostatním soudcům (§ 80 odst. 6).

Kárný senát v analyzovaném rozhodnutí konstatoval, že veřejné vyjádření soudce, které jiného vykreslí v očích veřejnosti v nepatřičně negativním světle, může naplnit znaky kárného provinění.

Soudci mají, stejně jako všichni ostatní, ústavně garantované právo na svobodu projevu. Vzhledem k tomu, že jsou soudci velmi významným reprezentantem soudní moci, jejíž legitimita a autorita jsou založeny na „uvážlivosti, uměřenosti, racionalitě a přesvědčivosti“, má svoboda projevu v jejich případě své specifické limity. Veřejná vystoupení soudců musí stát podle kárného senátu na pečlivě zjištěných a kriticky zhodnocených faktech. Jinak řečeno, soudce musí dbát na to, aby byla jeho veřejná vyjádření pravdivá. V případě veřejného vyjádření názoru se musí soudce vyjadřovat uvážlivě, zdrženlivě a nebýt při tom nepatřičně ovlivněn emocemi.

Kárný senát se následně zabýval otázkou, zda může soudce veřejně kritizovat výsledky výběrových řízení v justici. Došel k závěru, že je to v obecné rovině nejen možné, ale i justici prospěšné. Podle kárného senátu by v soudnictví měly být veřejně debatovány otázky spojené s jeho fungováním, včetně výsledků výběrových řízení. Soudnictví musí být schopno unést veřejnou debatu o vhodnosti či nevhodnosti určitých osob na funkci předsedy soudu.

Kárný senát po provedeném dokazování dospěl k závěru, že kárně obviněná nesdělila v reportáži o úspěšném uchazeči na předsedu soudu nic nepravdivého a své názory na jeho osobu vyjádřila přijatelnou a zdrženlivou formou. Kárně obviněnou proto obvinění zprostil se závěrem, že její vystoupení v reportáži není kárným proviněním.

Svoboda projevu a kárné provinění jako „ultima ratio”

Nejvyšší správní soud se podobným případem již v minulosti zabýval. Jednalo se o případ, kdy se soudce kriticky vyjadřoval o vedení Krajského soudu v Ústí nad Labem. V rozhodnutí sp. zn. 13 Kss 5/2016 Nejvyšší správní soud uvedl, že kritika justice požívá zvýšené ochrany a je chráněna svobodou projevu. Kárné provinění je proto podle názoru Nejvyššího správního soudu třeba považovat za „ultima ratio“ a vztáhnout ho jen k projevům, které by byly skutečně způsobilé narušit důstojnost soudcovské funkce. Jiné projevy, které jsou z etického hlediska nevhodné, se mají podle tohoto rozhodnutí řešit spíše domluvou či udělením výtky.[2]

Politická vyjádření soudce

Některé případy týkající se svobody projevu soudce posuzoval i Ústavní soud. Zabýval se třeba případem, kdy soudce přeposlal několika novinářům e-mail s fiktivními rozhovory mezi politiky.[3] Obsah těchto přeposlaných rozhovorů označil sám Ústavní soud za „výrazně difamační.“ V nálezu zdůraznil, že výkon svobody projevu podléhá u soudce omezením vyplývajícím z čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a z čl. 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv.

Výkon svobody projevu musí být ze strany soudců uskutečňován zdrženlivě, a to tak, aby neohrožoval autoritu a nestrannost soudní moci. Omezení svobody projevu přitom pro soudce platí nejen při výkonu jejich funkce, ale i v jejich občanském životě. Svoje závěry opřel Ústavní soud o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, zejména o rozsudek velkého senátu ze dne 28. října 1999 ve věci Wille proti Lichtenštejnsku.[4]

Ústavní soud řešil i případ, kdy soudce v průběhu volební kampaně před komunálními volbami v roce 2014 v obci Mnichovice sepsal leták, ve kterém hodnotil jednotlivé politické strany kandidující v místních volbách.[5] Po volbách publikoval soudce v lokálním časopise povolební článek, v němž vyslovil obavy, že pokud město nepovede jeden ze zvolených zastupitelů, „hrozí městu katastrofa.“ Ústavní soud v této věci uvedl, že pro zachování důvěry veřejnosti v soudní moc je nezbytné, aby si soudci udržovali ve svých projevech odstup od politické soutěže, a to i na místní úrovni.

Literární činnost soudce

K mezím svobody projevu soudců se Ústavní soud vyjádřil i v případě soudce, který publikoval krátké satirické povídky a fejetony, které obsahovaly vulgární výrazy, sexuální, násilné a rasistické narážky (v textech jsou jimi popisováni migranti či občanští aktivisté).[6]

Podle Ústavního soudu musí být i literární a publikační činnost soudců vykonávána zdrženlivě, aby neohrožovala autoritu a nestrannost soudní moci. Postavení soudce je specifické a jeho pravomocem a výsadám odpovídají zvýšené požadavky na osobní integritu. Pro zachování důvěryhodnosti celé justice jsou tak soudci v některých případech omezeni při výkonu svých politických práv.

Závěr

Zmíněné případy ukazují, že soudní judikatura v případě projevů soudce rozlišuje mezi případy, kdy se jedná o veřejnou kritiku poměrů v justici a případy, kdy se jedná o veřejná politická vyjádření. Vyjádření, která poměry v soudnictví kritizují, požívají zvýšené ochrany. Z nejnovějšího rozhodnutí analyzovaného v první části tohoto textu však plyne, že i při takových vyjádřeních musí být soudci uvážliví, musí dbát na pravdivost předkládaných tvrzení a při prezentování svých osobních názorů musí být zdrženliví. Výše zmíněné judikatorní závěry se odrazily i do Etického kodexu zveřejněného v červnu 2020, který vypracovala skupina soudců pod vedením předsedy Nejvyššího soudu Petra Angyalossyho.[7]

Poznámky

[1] Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů.

[2] Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2. listopadu 2016, č. j. 13 Kss 5/2016-75. 

[3] Nález Ústavního soudu ze dne 8. listopadu 2016, sp. zn. II.ÚS 2490/15.

[4] Rozsudek velkého senátu ze dne 28. října 1999 ve věci Wille proti Lichtenštejnsku. 

[5] Nález Ústavního soudu ze dne 5. září 2016, sp. zn. I.ÚS 2617/15.

[6] Nález Ústavního soudu ze dne 11. dubna 2017, sp. zn. IV.ÚS 2609/16

[7] Angyalossy, Havelec a kol. 2020. Etický kodex. (https://justice.cz/documents/16809/0/Etický+kodex+soudců-2020.pdf/113b0…).

Zdroje

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2. listopadu 2016, č. j. 13 Kss 5/2016-75

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2. prosince 2020, č. j. 16 Kss 1/2020–122

Fotografie

[1] Ilustrační fotografie. Talar soudce, autor: Schuminka janička, 7. září 2010, zdroj: Wikimedia Commons, CC BY 3.0, editace: ořez.