Německý Spolkový ústavní soud se v průběhu června zabýval několika případy, které souvisely s tresty za urážku. Podrobně uvedl jednotlivá kritéria, která musí soudy při poměřování práva na svobodu projevu a osobnostních práv zvažovat.
V rozsudcích vydaných dne 19. června Spolkový ústavní soud rozhodoval o čtyřech ústavních stížnostech, které byly podány proti rozhodnutím trestních soudů ohledně urážky (zveřejňování urážlivých označení soudců na blogu, urážka státního úředníka v podané žalobě nebo urážlivé vyjádření stěžovatele při vyměřování daně).
Soud v nich shrnul svou dosavadní judikaturu a přehledně formuloval postup, co je při posuzování těchto případů nutné vzít v úvahu. Ve všech rozhodnutích potvrdil své stanovisko, že při posuzování případů, kdy na jedné straně stojí svoboda projevu a na druhé straně osobnostní práva, musí trestní soudy ve svém rozhodnutí zhodnotit konkrétní okolnosti případu. Tomuto postupu se mohou vyhnout pouze ve výjimečných, ústavou úzce vymezených případech.
Dvě misky vah
Právo svobodně se vyjadřovat a šířit své názory je v německém právu zakotveno v Ústavě (Grundgesetz). Toto právo se vztahuje i na případy, kdy se jedná o projev, který může někoho poškodit. V takovém případě je však možné se bránit v trestním řízení, kde soud může stanovit limity tohoto práva a označit takový projev za urážku. Soud však musí přesně zvážit, do jaké míry utrpěla osobní čest dotyčného a jak velké a přípustné by bylo omezení ústavně zaručené svobody projevu. Vzhledem k tomu, že se jedná o velmi pečlivou a přesnou práci, Soud ve svých rozsudcích návodně vyjmenoval důležité faktory, které je při poměřování těchto dvou práv nutné vzít v úvahu.
V první řadě je nutné posoudit konkrétní situaci, v jakém kontextu se vše odehrálo, stejně jako emocionální rozpoložení, v níž bylo prohlášení učiněno, včetně jeho významu. Pod kategorii významu prohlášení může být zařazen významně poškozující projev, který například poškozuje pověst dané osoby, nebo míra, kterou daný projev přispívá do probíhající veřejné debaty nebo nakolik se jedná o nahodilé vyjádření. Dle soudu také platí, že čím více se vyjádření snaží vyvolat u ostatních emoce směřující vůči nějaké skupině či jednotlivci, tím menší by měla být poskytnuta ochrana svobody projevu.
Významnou roli mohou při posuzování hrát i emoce. Je rozdíl, pokud se jednalo o emočně nabitou situaci a prohlášení bylo učiněno bez rozmyslu ve vzrušené debatě nebo bylo naopak promyšlené a dlouho připravované. Pomyslná miska vah by se klonila více na stranu ochrany svobody projevu v případě, kdy by jednání bylo spíše spontánní a silně podmíněné emocemi. Důležité pak může být zvážení možnosti a způsobu šíření, a s tím i rozsah následků pro osobu, které se toto prohlášení týkalo. Slovní prohlášení, které slyšelo jen několik lidí v okolí, je hodnoceno mírněji než psaná formou příspěvku, který je vyvěšen na internetu s možností sdílení bez časového omezení s potenciálním dosahem velkého množství lidí.
Kdy vyvažovat a kdy nikoli
Spolkový Ústavní soud ve svých rozsudcích také zdůraznil, že soud se vyvažování a pečlivému posuzování jednotlivých kritérií může vyhnout, pokud se jedná o situace, které jsou úzce specifikované ústavními normami - hanlivou kritiku (Schmähkritik), formální urážku (Formalbeleidigung) nebo o útok na lidskou důstojnost. Soudy však musí vždy dostatečně odůvodnit, proč posuzovaný případ podřadí pod jednu z těchto klasifikací.
Zaprvé, o hanlivou kritiku se bude jednat pouze v případě, že vyjádření úplně postrádá jakékoli zřetelné propojení s objektivní diskuzí a jejím hlavním a někdy jediným účelem je zneuctění postižené osoby. Například se může jednat o bezdůvodné projevy hněvu nebo nenávisti v internetových diskuzích. Zadruhé, pro posouzení, zda se jedná o formální invektivu je pak důležité úmyslné užití ponižujících nadávek, typicky z oblasti Fäkalsprache. Použitá slova musí vycházet ze slovníku, který je většinovou společností odsuzován a musí být použita za účelem zastrašení dané osoby. A zatřetí má ochrana osobních práv přednost před svobodou projevu vždy, když daný projev porušuje lidskou důstojnost druhé osoby.
Soud však upozornil, že pokud se tyto úzce vymezené podmínky neuplatní, je třeba vždy přistoupit k přezkumu daného případu. Ochrana svobody projevu totiž v rozporu s praxí některých trestních soudů nemá automaticky přednost. Vždy tudíž musí být případ pečlivě zhodnocen a musí být posouzeny veškeré relevantní okolnosti dle kritérií, které soud ve svých červnových rozhodnutích přehledně shrnul a objasnil.
Zdroje
Spolkový ústavní soud. Rozhodnutí 1BvR 2459/19 ze dne 19. června. Dostupné z: https://www.bundesverfassungsgericht.de/SharedDocs/Entscheidungen/DE/2020/05/rk20200519_1bvr245919.html
Spolkový ústavní soud. Rozhodnutí 1BvR 2397/19 ze dne 19. června. Dostupné z: https://www.bundesverfassungsgericht.de/SharedDocs/Entscheidungen/DE/2020/05/rk20200519_1bvr239719.html
Spolkový ústavní soud. Rozsudek 1BvR 1094/19 ze dne 19. června. Dostupné z: https://www.bundesverfassungsgericht.de/SharedDocs/Entscheidungen/DE/2020/05/rk20200519_1bvr109419.html
Spolkový ústavní soud. Rozsudek 1BvR 362/18 ze dne 19. června. Dostupné z: https://www.bundesverfassungsgericht.de/SharedDocs/Entscheidungen/DE/2020/05/rk20200519_1bvr036218.html
Spolkový ústavní soud. Tisková zpráva ze dne 19. června. Dostupné z: https://www.bundesverfassungsgericht.de/SharedDocs/Pressemitteilungen/DE/2020/bvg20-049.html;jsessionid=85561DD2762C6358D04C55084BB90BFA.2_cid370
Fotografie
Ilustrační foto, autor: AJEL, 30. září 2016, zdroj: pixabay, CC0, editace: ořez.
