Ústavní soud vyhověl stížnosti a rozhodl ve svém nálezu o zrušení rozhodnutí dotčených orgánů v souvislosti s právem stěžovatele na účinné vyšetřování. Jde o jeden z případů tvrzeného špatného zacházení ze strany orgánů veřejné moci. V čem protiprávní jednání spočívalo? A jaká konkrétní práva byla porušena?

Dne 1. července 2016 přivolala náhodně projíždějící hlídka Policie České republiky (dále jen „Policie ČR“) stěžovateli záchrannou službu. Stěžovatel byl nalezen ležící na ulici, nespolupracoval, jevil známky nevolnosti. Do záznamu Policie ČR uvedla „…odmítá odpovídat na otázky při odběru anamnézy… bez viditelných poranění, celková slabost, bezdomovectví.“ 

Policie ČR převezla stěžovatele k ošetření v Nemocnici Na Františku. To ovšem nebylo realizováno, neboť stěžovatel se dle výpovědí svědků choval k zaměstnancům nemocnice hrubě, odmítal spolupracovat. Z tohoto důvodu byla přivolána hlídka městské policie. Strážníci vyzvali stěžovatele, aby opustil budovu, po neuposlechnutí jej vyvezli ven na vozíku. Následující popis skutkového stavu stěžovatelem a strážníků se zcela rozchází. 

Stěžovatel uvádí, že byl strážníky shozen na zem a jelikož se cítil ohrožen, sháněl pomoc u kolemjdoucích. To údajně strážníky rozčílilo, začali jej zcela bezdůvodně vléct, hodili jej na zem, bili a kopali ho do rozličných částí těla, prudce mu vyvrátili ruce za záda, zaklekli ho, nasadili mu pouta a utáhli je tak, až křičel bolestí. Když je verbálně upozornil, že zná svá práva, svůj útok zintenzivnili. 

Strážníci popisují situaci tak, že museli pomocí hmatů odvést stěžovatele z vozovky, neboť zde riskoval svůj život. Jelikož začal být stěžovatel agresivní, byla mu nasazena pouta a byl odvezen na služebnu. 

Během cesty měl být stěžovatel surově bit a zkopán, toto tvrzení strážníci odmítají. Ze stanice měl být vyháněn a mělo mu být několik hodin upíráno právo sepsat trestní oznámení (to bylo následně sepsáno neúspěšně).

Ještě téže noci byl na vlastní žádost převezen záchrannou službou do jiného nemocničního zařízení. Zde byl ošetřen. Vyšetření prokázala nejrůznější poranění rozdílných závažností, která dle tvrzení stěžovatele byla způsobena strážníky. O několik dnů později následovala hospitalizace z důvodu zánětu v dutině ústní a infekčního onemocnění na pravém bérci, zhmoždění hrudníku, břicha a femuru.

Stěžovatel podal trestní oznámení v souvislosti s úředním postupem strážníků

V reakci na tyto události podal stěžovatel trestní oznámení k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 (dále jen „obvodní státní zastupitelství“) pro podezření ze spáchání trestných činů ublížení na zdraví, zneužití pravomoci úřední osoby a také mučení a jiného nelidského a krutého zacházení. 

Policejní orgán usnesením věc odložil, neboť dospěl k závěru, že se nejedná o podezření z uvedeného trestného činu. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí neúspěšně bránil nejprve u obvodního státního zastupitelství, a posléze i u Městského státního zastupitelství v Praze. Poté se obrátil na Ústavní soud.

Obsah ústavní stížnosti

V ústavní stížnosti stěžovatel argumentoval, že policejní orgán a státní zastupitelství postupovaly ve věci nedůkladně a předsudečně, když se z důvodu jeho údajně konfliktní povahy odmítaly trestním oznámením řádně zabývat. Příslušné orgány činné v trestním řízení provedly šetření, ale procesní aktivita byla nedostatečná. Nebyly zajištěny esenciální důkazy a důkazy, které by svědčily o pravdivosti tvrzení stěžovatelem, byly opomíjeny. 

Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazoval na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), především na pozitivní závazek státu provést účinné vyšetřování v souvislosti s tvrzením, že byl podroben špatnému zacházení. V neposlední řadě poukazoval na fakt, že dotčené orgány upřednostnily výpovědi podezřelých strážníků městské policie před jeho výpovědí, aniž by bylo zkoumáno, zda bylo použití donucovacích prostředků vůči němu nezbytné, přiměřené a sledovalo legitimní cíl. 

Rozhodnutími jednotlivých orgánů veřejné správy bylo dle stěžovatele porušeno jeho právo na účinné vyšetřování dle čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), který zní: „Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“

Posouzení porušení práva na účinné vyšetřování

Ústavní soud dospěl k dílčímu závěru, že v době incidentu byl stěžovatel omezen na svobodě, ačkoliv byl „toliko“ předveden, a nacházel se tak v moci městské policie. Dále se Ústavní soud musel vypořádat s otázkou, „zda stěžovatel vznesl hájitelné tvrzení, tedy takové, které není zcela nedůvěryhodné a nepravděpodobné, je možné prostorově i časově, je dostatečně konkrétní a v čase neměnné a je zpravidla podpořeno lékařskou zprávou.“ V tomto případě soud dospěl ke kladnému závěru.

Podstatné bylo vyřešení otázky, zda došlo k porušení práva na účinné vyšetřování. Aby bylo vyšetřování v souladu se stěžovatelovy právy, muselo by současně naplňovat podmínky nezávislosti a nestrannosti, být rychlé, podrobené kontrole veřejnosti a umožňující aktivní participaci poškozeného a zároveň být důkladné a dostatečné. 

V daném případě tyto podmínky splněny nebyly. Vyšetřování nebylo nestranné, neboť výpovědi strážníků byly upřednostňovány na úkor výpovědi stěžovatele, a to především z důvodu jeho sociálního statusu (bezdomovectví). Stěžovatel byl tedy protiústavně znevýhodněn.

Nebyly naplněny ani podmínky důkladného a dostatečného vyšetřování. Příslušné orgány se dostatečně nevěnovaly posouzení zdravotních zpráv stěžovatele. Nevyužily možnosti vyžadovat odborná vyjádření od příslušných orgánů nebo zadat vypracování znaleckého posudku a spokojily se pouze s vlastním, laickým posouzením obsahu zdravotnické dokumentace. 

Příslušné orgány rovněž nikterak neprověřovaly informace poskytnuté strážníky ohledně vozidla. Pouze přebraly jejich tvrzení, že „jejich služební vozidlo zn. VW Transporter je příliš „malé“ na to, aby v něm mohl být stěžovatel převážen ve skrčené poloze na podlaze, jak popisuje, a případně aby vůči němu jeden ze strážníků použil uvnitř vozidla brachiální násilí.“

Ústavní soud zdůraznil, že Česká republika je státem založeným na demokratických hodnotách a úctě k základním lidským právům. Veškeré osoby tak musí být bez výjimek chráněny před mučením nebo špatným zacházením. Příslušné orgány musí nejen poskytnout náležitou ochranu ústavně chráněným právům obviněných, avšak „také vyvinout efektivní snahu obstarat důkazy o incidentu, věc objasnit a, existuje-li důvodné podezření, že došlo ke spáchání trestného činu, přivést pachatele k odpovědnosti.“

V tomto případě orgány činné v trestním řízení nevyvinuly skutečnou snahu věc objasnit. „Přesto, že stěžovatel vznesl hájitelné tvrzení, že byl podroben špatnému zacházení ze strany strážníků městské policie, příslušné orgány se jeho tvrzeními zabývaly pouze povrchně, nezajistily řadu esenciálních důkazů, jež by byly s to přispět k objasnění věci, zajištěné důkazy hodnotily nezřídka předsudečně, nekriticky a laicky. Jejich postup proto nedostál požadavku nestrannosti a požadavku důkladnosti a dostatečnosti vyšetřování.“

Ústavní soud proto na základě výše uvedeného potvrdil porušení práva stěžovatele na účinné vyšetřování podle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy, ústavní stížnosti vyhověl a veškerá napadená rozhodnutí zrušil. 

 

Zdroje

Nález Ústavního soudu ze dne 10. prosince 2019, sp. zn. II. ÚS 1376/18.

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

Sdělení č. 209/1992 Sb., sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících.

Ústavní zákon  č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod.

Fotografie

[1] Policie ČR, služební vůz, autor: Jarda 75, datum pořízení: 8. června 2014, zdroj: Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0.