Městský soud v Praze zrušil pro nepřezkoumatelnost nařízení Hygienické stanice hlavního města Prahy, kterým od 21. 9. 2020 do 31. 10. 2020 zakázala osobní přítomnost studentů vysokých škol při výuce. Podle soudu pražská hygienická stanice dostatečně nezdůvodnila, proč tento konkrétní zákaz vydala.  Co konkrétně soud  posuzoval a jak své rozhodnutí odůvodnil?

Městský soud v Praze („městský soud“) od března 2020, kdy se v České republice objevily první případy onemocnění COVID-19, posuzoval již několik návrhů na zrušení mimořádných opatření vydaných v souvislosti s touto epidemií. Řešil například mimořádné opatření, které zakazovalo přítomnost otců u porodu [1] či opatření, které nařizovalo povinnost nosit roušky [2]. Posuzoval však také celou řadu mimořádných opatření, která vydalo Ministerstvo zdravotnictví, ačkoliv je měla vydat vláda v režimu krizového zákona [3]. 

Navrhovatel ve svém návrhu na zrušení nařízení pražské hygienické stanice, kterým byla zakázána osobní přítomnost studentů vysokých škol při výuce, argumentoval dotčením svého práva na vzdělání podle čl. 33 Listiny základních práv a svobod. Podle něj distanční výuka nemůže plně nahradit výuku prezenční. Kromě toho navrhovatel poukazoval na nepřezkoumatelnost napadeného nařízení.

Pražská hygienická stanice proti návrhu argumentovala tím, že napadené nařízení není opatřením obecné povahy, nýbrž právním předpisem sui generis, a proto by měl soud návrh pro nepřípustnost odmítnout. Odkazovala přitom na § 85 zákona o ochraně veřejného zdraví, podle kterého jsou mimořádná opatření krajské hygienické stanice vydávána ve formě právního předpisu. Hygienická stanice rovněž poukazovala na velký potenciál exponenciálního šíření nového typu koronaviru a na zvyšující se počty nemocných na území Prahy, podle kterých byla z hlediska epidemie Praha v době vydání nařízení nejpostiženější oblastí v České republice.

Opatření obecné povahy, nebo právní předpis sui generis?

Městský soud se nejprve zabýval otázkou, zda je napadené nařízení právním předpisem (jak tvrdila pražská hygienická stanice), nebo opatřením obecné povahy (jak tvrdil navrhovatel). Při svém posouzení vyšel z rozsudku Nejvyššího správního soudu [4], který na základě pravidla lex posterior derogat priori [5] aplikoval přednostně (před ustanovením § 85) § 94a odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví, podle kterého mají krajské hygienické stanice vydávat mimořádná opatření právě jako opatření obecné povahy. Nejvyšší správní soud tak postavil najisto, že § 85 nezakládá krajským hygienickým stanicím pravomoc vydávat mimořádná opatření [to stanovuje § 82 odst. 2 písm. m)], ale pouze stanovuje postup pro jejich vydávání, jejich obsahové náležitosti a podmínky jejich platnosti a účinnosti. Městský soud proto napadené nařízení označil za opatření obecné povahy a přistoupil k věcnému přezkumu.

Soudní algoritmus přezkumu – nedostatečné odůvodnění

Soud při meritorním posouzení využil algoritmus, který ve své judikatuře poprvé vymezil Nejvyšší správní soud v roce 2005 a od té doby se používá k soudnímu přezkumu opatření obecné povahy [6]. Tento algoritmus se skládá z pěti na sebe navazujících kroků. V prvním kroku musí soud posoudit, zda správní orgán, který opatření obecné povahy vydal, měl k vydání daného opatření pravomoc. Druhý krok spočívá v přezkumu otázky, zda správní orgán při vydávání opatření nepřekročil meze zákonem vymezené působnosti. Následně soud zkoumá, zda opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným postupem. Těmito třemi kroky napadené nařízení prošlo.

Městský soud napadené nařízení zrušil pro nesplnění čtvrtého kroku algoritmu, tedy pro rozpor jeho obsahu se zákonem. Konkrétně soud pražské hygienické stanici vytkl, že napadené nařízení není dostatečně odůvodněno. Nařízení sice obsahovalo podrobné zdůvodnění epidemiologické situace v Praze, avšak zcela v něm chybělo zdůvodnění, proč pražská hygienická stanice uzavřela právě vysoké školy, a nikoliv i školy střední či základní, popřípadě proč byly uzavřeny vysoké školy, ale lidé mohli stále chodit do divadla nebo pořádat koncerty. Městský soud tak přisvědčil navrhovateli a napadené nařízení pro nepřezkoumatelnost zrušil. Závěrem konstatoval, že závažné nedostatky odůvodnění napadeného nařízení bránily soudu posoudit jeho proporcionalitu, což je posledním krokem algoritmu.

Analyzované rozhodnutí přispělo ke zdůraznění nutnosti řádně odůvodňovat mimořádná opatření, která v souvislosti s epidemií COVID-19 správní orgány přijímají. Praktický dopad však zrušení napadeného nařízení nemělo, jelikož od 14. 10. 2020 byly vysoké školy uzavřeny krizovým opatřením vlády [7].

Poznámky

[1] Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2020, č. j. 15 A 31/2020-59 (o uvedeném rozhodnutí jsme Vás informovali v Bulletinu, viz Bulletin květen 2020, s. 37 ).

[2] Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2020, č. j. 18 A 22/2020-140.

[3] Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2020, sp. zn. 14 A 41/2020 (o uvedeném rozhodnutí jsme Vás informovali v Bulletinu, viz Bulletin červen 2020, s. 29). 

[4] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. října 2020, č. j. 4 As 258/2020-60.

[5] Pozdější právní předpis má přednost před dřívějším právním předpisem.

[6] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. září 2005, č. j. 1 Ao 1/2005-98.

[7] Usnesení vlády České republiky ze dne 12. října 2020 č. 1022 o přijetí krizového opatření. 

Zdroje

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2020, č. j. 5 A 103/2020-47.

Fotografie

[1] Právnická fakulta UK. PFUK interier, autor: Jklamo, 11. února 2011, zdroj: Wikipedia Commons,  CC BY-SA 3.0 CZ, editace: ořez.