Soudní dvůr Evropské unie učinil krok vpřed k účinnější ochraně práv osob v řízeních spojených s Evropským zatýkacím rozkazem. V odpovědi na předběžné otázky předložené nizozemským soudem se vyjádřil, že podezřelý vydaný do jiného členského státu na základě Evropského zatykače má právo být vyslechnut i v řízení ohledně výjimky ze zásady speciality a v řízení o následném předání do třetího členského státu. 

S otázkou ohledně interpretace Evropského práva se na Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr”) obrátil Rechtbank Amsterdam (soud v Amsterdamu, dále jen „předkládající soud“). Tázal se na způsob a rozsah práva být vyslechnut v řízeních o výjimce ze zásady speciality a o předání do dalšího členského státu dle rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SV o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (dále jen „rámcové rozhodnutí“).

Tato otázka totiž vůbec není zřejmá. Rámcové rozhodnutí takovou povinnost explicitně nestanovuje a výslech obviněného nacházejícího se v jiném státě může být náročný a nákladný. Rozhodnutím předsedy Soudního dvora byly obě věci spojeny a projednány v naléhavém řízení, s přihlédnutím na probíhající omezení osobní svobody dotčených osob.

Soudní dvůr konstatoval, že dotčená osoba v řízení povolení výjimky ze zásady speciality jako i v řízení o předání do dalšího státu má právo být vyslechnuta vykonávajícím soudem. Nepožaduje však po členských státech nákladný přesun dotčených osob přes hranice, přímá účast vykonávajícího soudu není nevyhnutelná. K tomuto výslechu může dojít ve vystavujícím členském státě s tím, že vystavující soud má povinnost zajistit účelný a účinný výkon práva být vyslechnut.

Zásada vzájemného uznávání jako „úhelný kámen“ justiční spolupráce v EU

Evropský zatýkací rozkaz je soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát proto, aby jiný členský stát zatkl a předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody.

Byl zaveden rámcovým rozhodnutím z roku 2002, ustanovujícím systém justiční spolupráce v trestních věcech, jehož cílem je usnadnění a urychlení soudní spolupráce v rámci Evropské unie. Je založen na zásadě vzájemného uznávání, která je vyjádřena v rámcovém rozhodnutí a která tvoří „úhelný kámen“ tohoto systému.

Zásada vzájemného uznávání je pevně spjata se zásadou vzájemné důvěry mezi členskými státy. Vyplývá z ní povinnost členských států vycházet z předpokladu, že všechny ostatní členské státy dodržují unijní právo. Důsledkem toho vykonávající justiční orgány v zásadě nemohou odmítnout vykonání Evropského zatýkacího rozkazu, vyjma taxativně určených výjimek.

Justiční ping-pong

Předkládající soud v červnu 2020 předal na základě Evropského zatýkacího rozkazu nigerijského státního příslušníka H. M. do Maďarska za účelem trestného stíhání. V dubnu 2021 zaslal maďarský justiční orgán předkládajícímu soudu žádost o udělení souhlasu s tím, aby mohl být H. M. v Maďarsku stíhán pro jiné trestné činy, než kvůli kterým byl předán. Těchto se měl dopustit před uvedeným předáním.

V obdobném případu povolil předkládající soud v lednu 2021 předání státního příslušníka Nizozemska T. Z. do Belgie za účelem trestního stíhání. V květnu 2021 zaslal belgický justiční orgán předkládajícímu soudu žádost o souhlas s dalším předáním T. Z. do Německa za účelem trestního stíhání pro jiné trestné činy, které měly být spáchány v průběhu roku 2020.

V obou případech má předkládající soud rozhodnout o udělení souhlasu k procesnímu rozhodnutí, které přímo ovlivní práva dotčených osob. Tyto se však nacházejí ve vazbě v jiných členských státech, nebyly předvolány a při posuzování žádosti vystavujících orgánů ze strany předkládajícího soudu nebyly přítomny ani zastoupeny.

Zásada speciality jako pojistka 

Podstatou zásady speciality je, že osoba nemůže být trestně stíhána za jiné trestné činy, než kvůli kterým byla předána a které byly spáchány před předáním na základě Evropského zatýkacího rozkazu. Rámcové rozhodnutí zde ustanovuje výjimku, a to v případě, že vykonávající členský stát udělí souhlas s takovým předáním. 

Výjimka platí také pro případy, kdy vykonávající stát udělí souhlas s dalším předáním dotčené osoby do třetího členského státu za účelem stíhání z trestného činu, který byl spáchán před předáním.

Tato zásada je chápaná jako pojistka pro osoby vydávané na základě Evropského zatykače. Soudní dvůr se však ve svém rozsudku C-195/20 PPU vyjádřil, že ačkoliv tyto výjimky svěřují členským státům při výkonu Evropského zatýkacího rozkazu některé pravomoci, nesmí dojít k narušení justiční spolupráce.

Právo být vyslechnut účinným a účelným způsobem

Jak již bylo zmíněno výše, právo dotyčné osoby být vyslechnuta v řízení o výjimce ze zásady speciality a v řízení o předání do dalšího členského státu není výslovně zakotveno v rámcovém rozhodnutí. Z toho však nelze dovozovat, že toto právo zde neexistuje. Právo být vyslechnut je dle rozhodnutí Soudního dvora ve věci Komise v. Polsko, C-791/19, neoddělitelnou součástí práva na účinnou soudní ochranu.

V nyní řešené věci Soudní dvůr bral v potaz, že v důsledku udělení souhlasu lze dotyčnou osobu stíhat, odsoudit nebo zbavit svobody za jiný trestný čin, než kterého se týkal evropský zatykač, v rámci jehož výkonu mohla uplatnit své právo být vyslechnuta. Usoudil tak, že podezřelý musí mít právo být vyslechnut v rámci výše nastíněných řízení.

Podezřelý má být vyslechnut vykonávajícím soudem, avšak musí brát v potaz cíle rámcového rozhodnutí, tedy efektivitu a rychlost řízení. Vystavující soud má povinnost zajistit účelné a účinné vyslechnutí, bez nutné přímé účasti vykonávajícího soudu.

Promarněná šance na ještě silnější ochranu práv?

Generální advokát Rantos ve svém stanovisku vyzdvihl existující nástroje evropského práva, kterými by se dal zajistit účinný a účelný výkon práva být vyslechnut a zároveň zajistit rychlou a efektivní pomoc mezi soudními orgány. Přesněji odkazuje na mechanismy audiovizuálního přenosu, zejména na videokonference.

Dále vyzdvihuje možnost vyslechnutí dané osoby na základě písemného postupu. V neposlední řadě zdůrazňuje význam práva na přístup k obhájci, jakož i na tlumočení nebo překlad podstatných procesních písemností, které jsou nezbytné k výkonu práv na soudní ochranu.

V této části ovšem Soudní dvůr stanovisko generálního advokáta nenásleduje a věnuje se spíše významu zásady vzájemné spolupráce a důvěry. Ohledně způsobu vykonání práva být vyslechnut pouze konstatoval, že obě strany mají spolupracovat a dohodnout se na účinném a efektivním způsobu vykonání výslechu. Také se nevyjadřuje k právu na obhájce a na tlumočníka.

Jak konstatoval akademik zabývající se Evropským právem Leandro Mancano: „Neupřesnění výkonu práva být vyslechnut a neodkázaní na již existující mechanismy práva EU vede k paradoxnímu výsledku: vzájemná důvěra je využívána na úkor nástrojů, které mají podporovat a stavět na tomto principu.“ Rozhodnutí Soudního dvora je tedy bezpochyby krokem vpřed, ale také nevyužitou šancí na ještě efektivnější ochranu práv osob v řízeních dle rámcového rozhodnutí.

 

Zdroje

Mancano, Leandro. The Right to Be Heard and the Speciality Rule in EAW Procedures. A Missed Opportunity. EU Law Live. 27. října 2021 (https://eulawlive.com/op-ed-the-right-to-be-heard-and-the-speciality-rule-in-eaw-procedures-a-missed-opportunity-by-leandro-mancano/).

Rada Evropské Unie. Rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy. Úřední Věstník Evropské Unie. Zvláštní vydání 2004 (https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=DD:19:006:TOC:CS).

Soudní dvůr Evropské unie. Rozsudek čtvrtého senátu ve věci Generalbundesanwalt beim Bundesgerichtshof (Zásada speciality) C-195/20 PPU, 24. září 2020  (https://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?text=&docid=231565&pageIndex=0&doclang=CS&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid=41851939).

Soudní dvůr Evropské unie. Rozsudek prvního senátu ve spojených věcech C-428/21 PPU a C-429/21 PPU, 26. října 2021 (https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:62021CJ0428&from=EN).

Soudní dvůr Evropské unie. Rozsudek velkého senátu ve věci Evropská komise v. Polská republika C‑791/19, 15. července 2021 (https://eur-lex.europa.eu/legal-content/cs/TXT/?uri=CELEX:62019CJ0791). 

Soudní dvůr Evropské unie. Stanovisko generálního advokáta ve spojených věcech C-428/21 PPU a C-429/21 PPU, 14. října 2021 (https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:62021CC0428&from=en).

Fotografie

[1] Ve spojených věcech rozhodoval první Senát, jehož předsedou je Koen Lenaerts. Koen Lenaerts, President of the European Court of Justice, autor: European University Institute, 9. prosinec 2015, zdroj: Flickr, CC BY-SA 2.0, editace: ořez.