V listopadu minulého roku se stal Krajský soud v Brně kolbištěm, na němž se odehrál střet mezi svobodou náboženského vyznání a svobodou umělecké tvorby. Krajský soud totiž posuzoval odvolání kardinála Dominika Duky ve věci divadelních her Prokletí a Naše násilí a vaše násilí. 

V roce 2018 uvedlo brněnské Divadlo Husa na provázku v rámci festivalu Divadelní svět Brno dvě divadelní hry chorvatsko-bosenského režiséra Olivera Frljiće. Ty si vytkly za cíl kontroverzní formou ztvárnit nešvary římskokatolické církve a nastavit zrcadlo problémům současného světa.

Proti těmto divadelním hrám se zvedla vlna nevole včetně podání trestních oznámení a občanskoprávní žaloby na ochranu osobnosti. Tou kardinál římskokatolické církve Dominik Duka [1] brojil proti zásahům do svého práva na náboženské vyznání, jakož i práv všech potenciálně dotčených křesťanů a křesťanské víry jako takové. Žaloba směřovala zejména vůči nejkontroverznějším scénám z divadelních představení, v nichž je zobrazováno znásilnění muslimky Ježíšem, dochází k vyjmutí české vlajky z vagíny jedné z hereček a je prováděn orální sex na soše Jana Pavla II. 

Svoboda umělecké tvorby a její omezení

Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) vyšel z předpokladu, že svoboda projevu je jeden z hlavních základů demokratické společnosti a jedná se o jednu ze základních podmínek pro její vývoj a pro sebenaplnění každého jednotlivce. Jako taková se vztahuje nejen na informace či myšlenky, které jsou příznivě přijímány nebo které jsou pokládány za neurážlivé nebo nezajímavé, ale i na takové, které urážejí, šokují či zneklidňují.

Současně však soud zdůraznil, že ani svoboda projevu není bezbřehá a je možné ji omezit, pokud je takové omezení stanovené zákonem, sleduje legitimní cíl a je nezbytné v demokratické společnosti. Důvodem pro takové omezení může být ochrana práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejná bezpečnost, ochrana veřejného zdraví a mravnosti.[2]

Nepřijatelnost žaloby ve veřejném zájmu

Celým příběhem se jako dvě červené nitě proplétají související otázky, zda (1) může jednotlivec brojit proti projevům, které nemíří přímo na jeho osobu, ale týkají se blíže neurčeného počtu osob a náboženského vyznání jako takového a (2) zda mohou takové obecné projevy zasahovat (byť jen nepřímo) do jeho vlastních osobnostních práv.

Soud výslovně uvedl, že „ochranu osobnosti člověka nelze zaměňovat s ochranou veřejného pořádku“, čímž jasně odmítl možnost podání žaloby ve veřejném zájmu (actio popularis). Z tohoto důvodu také neposuzoval všechny myslitelné důvody pro omezení svobody projevu, například ochranu mravnosti či veřejného pořádku, ale zaměřil se pouze na to, zda a jak konkrétně byla zasažena osobnost žalobců. 

V tomto ohledu krajský soud zdůraznil, že je třeba vždy zkoumat, zda se namítaný zásah projeví v individuální sféře konkrétního jedince (např. v důsledku jeho ohrožení, obav, poškození dobrého jména apod.). Tímto zkoumáním soud zjistil, že žalobci nebyli dotčeni přímo jako postavy, o nichž posuzované scény pojednávají a dokonce nebyli ani očitými svědky divadelních představení. Proto v daném případě neshledal žádnou bezprostřední věcnou, časovou ani místní souvislost mezi nimi a namítaným zásahem. Obdobně soud žalobcům nepřiznal náhradu škody z pozice nepřímých (sekundárních) obětí.[3]

Na základě výše uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že forma občanskoprávní žaloby podaná k ochraně osobnosti žalobců měla ve skutečnosti pouze zastřít skutečný cíl, a to ochranu veřejných zájmů a zájmů katolické církve. Prostřednictvím této žaloby tak ve skutečnosti žalobci sledovali zavedení deliktu blasfemie (rouhání).

Nezbytnost omezení projevu v demokratické společnosti

Krajský soud hned v úvodu zdůraznil, že Česká republika je založena na principu náboženské neutrality, což znamená, že není vázána na výlučnou ideologii ani na náboženské vyznání.[4] Sekulární povaha státu tedy vyžaduje, aby byl stát od náboženství oddělen. Ztotožnění státu s určitým náboženstvím či světonázorem, které směřuje k legitimizaci výkonu veřejné moci výhradně na základě náboženského argumentu, by bylo nutné podle názoru krajského soudu považovat za protiústavní.

Krajský soud také poukázal na obecně známou skutečnost, že Česká republika je velmi liberální země, v níž je zakořeněna vysoká míra ateismu a antiklerikalismu. Tuto skutečnost soud dokládá odkazem na sociologický výzkum, z něhož vyplývá, že pouze 16,1 % obyvatelstva tvoří „skutečně věřící“ a dále, že podíl počtu bezvěrců stoupl mezi léty 1998 až 2008 o 18,4 %.

S ohledem na tyto skutečnosti je podle názoru krajského soudu obecně nutné přiznat vyšší míru tolerance i takovým projevům, které jsou kontroverzní a provokativní. To platí též pro umělecký projev, včetně umění, které využívá symboliku, nadsázku, rozdmýchává vášně, jitří city, a to i za cenu „oběti na náboženském sentimentu druhých výzvou k zamyšlení nad minulými, současnými i budoucími problémy tohoto světa.“

Podle názoru krajského soudu tedy není namístě takové projevy z veřejného prostoru a priori vytěsňovat a ponechávat jen ty, které jsou v souladu s náboženským cítěním církve a věřících. To však platí jen za předpokladu, že jde o projevy, jejichž cílem je současně otevírat diskuzi nad společensky citlivými otázkami a nejde jen o bezúčelné urážky, výzvy k násilí, apod. Slovy krajského soudu tedy musí jít o takové projevy, které „mají potenciál přispívat k zamyšlení a debatě nad otázkami veřejného zájmu a nejde-li současně o projevy podněcující k nenávisti.“ 

S ohledem na výše uvedené soud neshledal nezbytnost zásahu do svobody projevu žalovaných. Poukázal též na nutnost prokázat určitý nadhled ze strany věřících a skutečnost, že případné rozhořčení a nesouhlas je třeba řešit diskuzí, nikoliv cestou soudního rozhodnutí: „[V]íra a tolerance věřících osob by měly být v rámci demokratické společnosti natolik pevné, aby daný zásah do náboženského sentimentu přestály.“

Závěr

Vzhledem k tomu, že ze strany žalovaných nedošlo k neoprávněnému zásahu do práv na ochranu osobností žalobců, krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné v meritu věci potvrdil.

Přestože rozhodnutí soudu nachází argumentační oporu v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), zejména pokud jde o provedený test legitimity a nezbytnosti, je do jiného právního prostředí zemí Rady Evropy obtížně přenositelné. Jedním z klíčových argumentů pro upřednostnění svobody projevu v našem případě je totiž zmiňovaná sekulární povaha České republiky, náboženská pluralita a vysoká míra ateismu. Z tohoto důvodu jsou nepřiléhavá rozhodnutí ESLP, která se týkají zemí, v nichž hraje religiozita společnosti daleko významnější roli. Sám krajský soud uvádí, že ta rozhodnutí ESLP, která upřednostnila ochranu náboženského cítění před svobodou projevu, jsou v našich poměrech přijímána značně kriticky a kontroverzně.[5]

Přestože tedy rozhodnutí krajského soudu svou bohatou argumentací a pečlivým vyvažováním protichůdných zájmů může nabízet jistý návod, jak podobné spory řešit do budoucna, bude vždy třeba vnímat aktuální kontext, náboženskou situaci v zemi a samozřejmě povahu a účel projevu samotného.

 

Poznámky

[1] K žalobě se připojil i kardinálův právník Ronald Němec, proto bude článek užívat pojem „žalobci“.

[2] Čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod

[3] Viz § 2971 občanského zákoníku.

[4] Čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

[5] Například rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Otto-Preminger-Institut proti Rakousku ze dne 20. září 1994, stížnost č. 13470/87.

Zdroje

Rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 20. listopadu 2019, sp. zn. 70 Co 170/2019, získané na základě žádosti podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů.

Fotografie

[1] Dominik Duka, autor: Petr Šálek/Wikimedia Commons, 18. srpna 2012, zdroj: Wikimedia Commons, CC BY 4.0