V dubnu 2021 rozhodl velký senát ESLP o systému povinného očkování dětí v České republice. Stěžovatelé ve Štrasburku neuspěli, systém povinného očkování obstál. Po přečtení rozsudku ve věci Vavřička a další proti České republice je důležité nejen shrnout jeho závěry, ale též si vyjasnit, o co v dané věci nešlo. Nešlo v něm totiž o zásah do fyzické integrity stěžovatelů, o autonomii jejich vůle, ani o selhání ESLP jakožto ochránce lidských práv jednotlivců.

Proč nešlo o zásah do fyzické integrity

Šestice stěžovatelů se obrátila na Evropský soud pro lidská práva (ESLP) s podáním napadajícím systém povinného očkování dětí v České republice. Největší slabinou jejich podání byl samotný podvozek celého případu: nikdo ze stěžovatelů totiž očkování nepodstoupil, nikomu nebylo zasaženo do fyzické integrity, nikdo neutrpěl negativní důsledky na svém zdraví. V rovině fyzické integrity tedy ESLP rozhodoval o zcela hypotetické situaci a z tohoto důvodu lze případ označit za příklad strategické litigace.

To samozřejmě neznamená, že by stěžovatelé nebyli zasaženi ve svých právech. Namítaný článek 8 Evropské úmluvy o lidských právech (Úmluva) má totiž několik rovin: kromě fyzické integrity garantuje jednotlivcům též právo na sebeurčení, na soukromí, na rodinný život, na osobní rozvoj či na navazování a rozvíjení společenských vztahů.[1] Nepřipuštěním neočkovaných dětí do předškolních zařízení bezpochyby došlo k citelnému zásahu do posledně jmenovaného práva týkajícího se osobních vztahů. ESLP však tuto dimenzi projednávaného případu bohužel upozadil (resp. dal ji za vinu rodičům dětí, spíše než politice státu) a rozsudek vystavěl především na otázce zásahu do fyzické integrity, která však v případě stěžovatelů vůbec nebyla ve hře. Poněkud překvapivě rovněž „odbavil“ i další námitky stěžovatelů týkající se náboženské svobody podle čl. 9 Úmluvy či tvrzeného práva na vzdělání podle čl. 2 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

Chybějící zásah do fyzické integrity stěžovatelů je však pro přesvědčivost odůvodnění zcela klíčový. Jak během ústního jednání správně upozornil vládní zmocněnec Vít A. Schorm, úkolem ESLP jakožto mezinárodního soudu není abstraktní přezkum vnitrostátních zákonů a politik. Štrasburský soud má za úkol rozhodovat pouze o porušení práv jednotlivců, kteří se na něj obrátí. Pokud tedy nikdo ze stěžovatelů očkování nepodstoupil, bylo zarámování tohoto případu jako zásahu do fyzické integrity poněkud nešťastné. Zároveň je škoda, že se ESLP nevyjádřil k zajímavé právní otázce, zda se právo na vzdělání garantované v čl. 2 Protokolu č. 1 k Úmluvě týká i předškolního vzdělávání.[2]

Proč nešlo o autonomii vůle

Odpůrci povinného očkování často argumentují svobodou či autonomií vůle. Pohledem dítěte, jehož zdraví a život je nakonec středobodem celého sporu, však nelze mluvit o svobodě ani o autonomii. Zatímco dospělý člověk je schopen dát (či nedat) svůj informovaný souhlas s medicínským zákrokem, o dítěti budou ve většině případů rozhodovat jiní.[3] Spor se tak nakonec ve své podstatě týká toho, zda nejlepší zájem dítěte lépe zajistí jeho rodiče, nebo stát.

Politiku veřejného zdraví lze koncipovat různě: paternalisticky a direktivně, jak jsme ze systému českého zdravotnictví bohužel zvyklí, ale také informovaně a klientsky, jak začíná být standardem na „západě“. Pozoruhodný rozsudek Nejvyššího soudu Spojeného království ve věci Montgomery z roku 2015 například zdůrazňuje, že lékař má povinnost vysvětlit pacientce nejen to, co sám považuje za důležité, ale i cokoli, o co se pacientka zajímá a co by chtěla vědět. Dnes je totiž pro pacienty mnohem snadnější získat přístup k informacím o svém zdravotním stavu a o různých možnostech či alternativách léčby, z čehož dle britského soudu plyne povinnost lékařů přistupovat k pacientům jako k partnerům, naslouchat jejich přáním a obavám a respektovat jejich preference a rozhodnutí.  Společenský a právní vývoj spěje k tomu, aby se zdravotnictví posunulo od paternalistického modelu k modelu klientskému. Pro lékaře to znamená více vysvětlování, pro pacienty naopak převzetí zodpovědnosti za rozhodování o vlastním těle a vlastním zdraví.[4]

Diskusi o autonomii vůle a o informovaném souhlasu však nelze vést v případě povinného očkování dětí, neboť kojenci a batolata nejenže nerozumí benefitům a rizikům jednotlivých vakcín, ale nemají ani na výběr, zda budou o jejich zdravotní péči rozhodovat jejich rodiče či jejich lékaři. Diskuse o tom, kdo umí nejlépe zajistit nejlepší zájem dítěte, si samozřejmě zaslouží pozornost; není to však diskuse o autonomii dětských pacientů.

Proč nešlo o selhání ESLP jakožto ochránce lidských práv jednotlivců

V rámci jedné z diskusí vedených v reakci na komentovaný rozsudek ESLP se ozvalo postesknutí, že po zamítavém rozsudku ve věci domácích porodů ESLP „opět zklamal“ v oblasti medicínského práva, resp. v případě zásahu do fyzické integrity stěžovatelů.[5] I pokud bychom odhlédli od neexistujícího zásahu do fyzické integrity stěžovatelů, jak bylo uvedeno výše, je důležité upozornit na to, že především v oblasti medicíny a politiky veřejného zdraví státům náleží široký prostor pro uvážení. Zdrženlivý přístup ESLP tedy není projevem jeho selhání, nýbrž vyvažování zájmů jednotlivců se zájmy (a povinnostmi) členských států na ochraně životů a zdraví osob na svém území.

Samozřejmě, že ESLP mohl své rozhodnutí odůvodnit lépe. Zdá se, že nízká kvalita odůvodnění byla daní za velmi silnou většinu, kterou bylo rozhodnutí přijato. Hlasovalo za něj totiž 16 ze 17 soudců velkého senátu, což působí dojmem silného konsenzu. Pokud bychom však argumentaci ESLP v komentovaném rozsudku srovnali s průběhem ústního jednání v červenci loňského roku, zjistili bychom, že rozsudek nabízí pouze zcela minimalistické a kompromisní řešení problému. 

Řada soudců totiž během ústního jednání položila velice relevantní dotazy, na něž však bohužel rozsudek neodpovídá. Jaké konkrétní hodnoty proočkování jsou potřebné u jednotlivých nemocí? Proč je očkování povinné i v případě nenakažlivých nemocí jako hepatitida B nebo tetanus? Jak přesně probíhá proces určování nemocí, proti kterým se očkuje povinně? Existují statistická data, podle kterých lze zhodnotit efektivitu očkování v ČR? Existuje výzkum srovnávající země s dobrovolným a povinným očkováním? Jak mohou neočkované děti ohrozit jiné děti, které jsou proti všem nemocem naočkované? V kolika procentech případů mělo očkování vážné negativní důsledky? Existují konkrétní příklady aplikace tzv. Vavřičkova testu, tedy judikatorně dovozené výjimky z povinného očkování? Kdo nese odpovědnost v případě zdravotních komplikací? A jaké konkrétní negativní důsledky může mít očkování na náboženskou svobodu dětí či jejich rodičů?

Věřím, že řada z Vás by si – stejně jako já – raději přečetla rozsudek podpořený sice méně silnou většinou soudců, ale nabízející přesvědčivé odpovědi na výše položené otázky. Kritika nedostatečného odůvodnění rozsudku ve věci Vavřička je tedy oprávněná. Nic to ale nemění na tom, že komentované rozhodnutí nepředstavuje ani vybočení z ustálené rozhodovací praxe ESLP, ani jeho selhání v roli ochránce lidských práv.  

Poznámky

[1] Například rozsudky ve věcech Botta proti Itálii, § 32; Peck proti Spojenému království, § 57; či Bărbulescu proti Rumunsku, § 71.

[2] Též odlišné stanovisko soudce Lemmense k rozsudku ve věci Vavřička a ostatní proti ČR.

[3] Srov. čl. 5 a čl. 6 Úmluvy o biomedicíně.

[4] Montgomery v Lanarkshire [2015] UKSC 11, body 76-81.

[5] Liga lidských práv, Diskuse nad rozsudkem ESLP o povinném očkování v Česku a jeho dopadech, 29. 4. 2021. 

Zdroje

Ústní jednání ve věci Vavřička a ostatní proti České republice, č. stížnosti 47621/13, dostupné online z: https://www.echr.coe.int/Pages/home.aspx?p=hearings&w=4762113_01072020&language=en.

Rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 8. 4. 2021 ve věci Vavřička a ostatní proti České republice, č. stížnosti 47621/13.

Rozsudek Nejvyššího soudu Spojeného království ze dne 11. 3. 2015 ve věcí Montgomery v Lanarkshire [2015] UKSC 11.

Liga lidských práv, Diskuse nad rozsudkem ESLP o povinném očkování v Česku a jeho dopadech, 29. 4. 2021, dostupné online z: https://www.facebook.com/watch/live/?v=948486915899393&ref=watch_permalink.

Guide on Article 8 of the European Convention on Human Rights, dostupný online z: https://www.echr.coe.int/documents/guide_art_8_eng.pdf.

Fotografie

[1] Vakcíny. 20131208-Z-XH297-008, autor: S.C. Air National Guard, 8. prosince 2013, zdroj: Flickr, CC0.