Americký prezident Joe Biden otevřel novou kapitolu vztahů Spojených států amerických a Mezinárodního trestního soudu, když zrušil sankce, které nastolil jeho předchůdce. Jaká je historie přístupu USA k práci této nezávislé mezinárodní instituce? A jaký vývoj můžeme očekávat od kabinetu Joea Bidena?

Nejvyšší žalobkyně MTS Fatou Bensouda a vedoucí odboru jurisdikce, komplementarity a spolupráce úřadu prokurátora Phakiso Mochochoko se dočkali zrušení sankcí, které byly proti nim zavedeny během funkčního období Donalda Trumpa. Bidenova administrativa také opustila politiku vízových omezení vůči zaměstnancům MTS z roku 2019.

Důvodem sankcí bylo vyšetřování údajných válečných zločinů USA během války v Afghanistánu a amerického spojence Izraele na území Palestiny (viz Bulletin červenec-srpen 2020, s. 9). Současný ministr zahraničí Antony Blinken označil vládní nařízení, které sankce zavedlo, za nevhodný a neefektivní krok. Přetrvává však zásadní nesouhlas s možným uplatněním jurisdikce MTS nad občany států, které nejsou smluvními stranami Římského statutu.

Proměny amerického přístupu v čase

Přestože USA nejsou stranou Římského statutu, jejich vliv na MTS byl vždy značný. Během Clintonova prezidentského mandátu stály Spojené státy u vzniku Římského statutu, a ten nepochybně odráží společné hodnoty smluvních stran a USA. Předzvěstí dnešního přístupu USA byly původní výhrady směrem ke zřízení nezávislého soudu, který nelze kontrolovat skrze Radu bezpečnosti OSN.

V roce 2000 Bill Clinton podepsal Římský statut, ale nepředložil jej senátu k ratifikaci. Když se následně G. W. Bush ujal úřadu, USA se oficiálně Římského statutu zřekly. Pod záminkou ochrany vlastních občanů před stíháním z politických důvodů přijal Bush legislativu, která znemožnila spolupráci Washingtonu s Haagem. Naopak nový zákon umožnil prezidentovi USA použít „jakékoliv prostředky” k osvobození amerických občanů, kteří by byli zadrženi či uvězněni MTS.

G. W. Bush také dotlačil další členské státy k podpisu bilaterálních smluv, které zaručily nevydávání amerických občanů soudu v případě, že by byli obviněni ze spáchání zločinů obsažených v Římském statutu na jejich území. V případě, že činnost soudu byla v souladu s americkými zájmy, byla však Bushova administrativa ochotná jeho fungování i respektovat. To se projevilo například tím, že USA nevetovaly návrh Rady bezpečnosti OSN na vyšetření zločinů občanské války v súdánském Dárfúru.

Během let vlády Baracka Obamy se diplomaté USA dokonce začali účastnit konferencí pořádaných MTS a spolupracovali na případech, když to opět vyhovovalo americkým zájmům. Připomeňme si rok 2013, kdy se Bosco Ntaganda dobrovolně přihlásil na americké ambasádě ve Rwandě a následně byl za pomoci USA dopraven do Haagu k MTS. Trumpův kabinet však následně ochladil vzájemné vztahy nepřátelskou rétorikou ministerstva zahraničí v čele s Markem Pompeem a již zmiňovanými sankcemi v podobě zákazu vstupu na území USA a zmrazení majetku dvěma předním představitelům soudu.

Mezinárodní spravedlnost podle USA: dvojí metr

Americký postoj k MTS je dlouhodobě ovlivněn politikou, která se vyznačuje dvojakostí. V prohlášení z roku 2017 k příležitosti zasedání stran Římského statutu se USA hájily, že nejsou stranou Římského statutu, a proto MTS nemá jurisdikci stíhat ani soudit americké občany. Toto prohlášení bylo reakcí na vyšetřování zločinů spáchaných během války v Afghánistánu, kdy měl MTS vyšetřovat možné zločiny Tálibánu a afghánských vojsk, ale také amerických ozbrojených složek a CIA.

Když se však jednalo o návrhu Rady bezpečnosti OSN přidělit jurisdikci MTS nad událostmi v občanské válce v súdánském Dárfúru, USA se zdržely hlasování a umožnily tak přijetí návrhu. V případě Libye se USA staly dokonce jedním ze iniciátorů rezoluce. Oba uvedené státy přitom nejsou smluvními stranami Římského statutu.

Americký vliv na MTS je projevem tzv. komplexu spravedlnosti vítěze. Pomocí podpory či sankcí si vlivné státy snaží zajistit přehlížení vlastních zločinů. Jedná se o trend, který můžeme sledovat již od Norimberských procesů. Výsledkem je nastolení selektivní spravedlnosti, kterou demonstrují právě případy Dárfúru a Libye na jedné straně a Afghánistánu na straně druhé.

Budoucí vývoj

Vztah mezi USA a MTS se nepochybně zlepšuje a bude zajímavé sledovat, jakou míru spolupráce Bidenova administrativa přinese. Zcela jistě však zůstává odpor USA proti jakémukoliv vyšetřování amerických občanů pro údajné zločiny v Afghánistánu. To samé platí pro spojenecký Izrael a jeho působení v Palestině.

Biden se netají dobrými vztahy s G. W. Bushem a zjevně nemá v plánu připustit vyšetřování zločinů, které se měly odehrát během Bushova působení v čele státu. Stejně tak Bidenova administrativa otevřeně podporuje Izrael, a je proto nepravděpodobné, že by se něco mělo změnit na vzájemné podpoře, kterou si USA Izrael poskytují.

Předmětné sankce proti MTS mají být nyní podrobeny kontrole. To znamená, že vládní nařízení nebylo dosud zrušeno. Zda toto rozhodnutí značí změnu směru v politice vůči MTS nebo je pouhou podporou na oko, ukáží až další kroky USA. Kontrola nařízení však není v porovnání s očekávaným zrušením nařízení pouhou nuancí. Je potřeba se ptát, co hodlají USA revidovat na sankcích, které státy zpravidla používají proti pachatelům zločinů, nikoliv proti instituci, která porušení zločinů stíhá.

Soud vítá nová opatření

Budoucí směřování Bidenovy administrativy v otázkách MTS je zatím nejisté. Lze se však domnívat, že se Washington vrátí k praxi z Obamovy éry. Mezinárodní trestní soud ve svém prohlášení kroky Spojených států amerických vítá. Dává tím najevo, že je připraven znovu se zapojit do společných aktivit a prohlubování spolupráce. Posun od nepřátelských sankcí k diplomacii, která ve výsledku nadále maří práci MTS, je však potřeba slavit jen s rezervou.

Zdroje

Dicker, Richard. Why the US Needs to Clear the Way for International Justice. 14. dubna 2021. Human Rights Watch: https://www.hrw.org/news/2021/04/14/why-us-needs-clear-way-international-justice.

Kersten, Mark. Polite Hypocrisy? The Rocky Road Ahead for Biden and the ICC. Justice in Conflict. 5. března 2021. Justice in Conflict: https://justiceinconflict.org/2021/03/05/polite-hypocrisy-the-rocky-road-ahead-for-biden-and-the-icc/.

Ministerstvo zahraničních věcí USA. 2021. Ending Sanctions and Visa Restrictions against Personnel of the International Criminal Court. Washington D. C.: https://www.state.gov/ending-sanctions-and-visa-restrictions-against-personnel-of-the-international-criminal-court/?fbclid=IwAR1W1-OjwLhTDaZ0tCfVrP5OhNu6V-tM-xgbYkP1TZyzRIX9Ge0tYQGWWBg.

Mezinárodní trestní soud. 2021. ASP President, Ms. Silvia Fernandez de Gurmendi, welcomes US announcement to revoke sanctions against the ICC. Haag: https://www.icc-cpi.int/Pages/item.aspx?name=pr1584.

Nakandha, Sharon. ICC Sanctions Symposium: Sanctions and Exceptionalism. Opinio Juris. 20. dubna 2021. https://opiniojuris.org/2021/04/20/icc-sanctions-symposium-sanctions-and-exceptionalism/.

Fotografie

[1] Antony Blinken, autor: Prachatai, 8. července 2015, zdroj: Flickr, CC BY-NC-ND 2.0.