Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že vyhlášení nouzového stavu představuje akt vládnutí, který je Ústavním soudem nepřezkoumatelný. Tento názor zopakoval i v nejnovějším usnesení z března 2021, zároveň jej však doplnil „dovětkem“, jímž svůj předchozí závěr popřel. Co bylo obsahem kontroverzního obiter dictum a jak se k němu vyjádřili disentující soudci a soudkyně?

Ačkoli v únoru 2021 Poslanecká sněmovna odmítla prodloužit nouzový stav vyhlášený z důvodu stále trvající pandemie onemocnění COVID-19, vláda následně vyhlásila „nový“ nouzový stav, který plynule navázal na ten končící. Své rozhodnutí zdůvodnila žádostí hejtmanů, kteří se na ni obrátili v souladu krizovým zákonem.[1] Podle vlády tak nastaly nové okolnosti, jež znovu vyhlášení nouzového stavu umožnily.  

Následně se na Ústavní soud obrátila skupina 35 senátorů (dále jen „navrhovatelka“) s návrhem na zrušení usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu a všech na něj navázaných usnesení vlády o přijetí krizových opatření.

Faktické prodloužení dosavadního nouzového stavu?

Navrhovatelka uvedla, že ačkoli Ústavní soud v minulosti odmítal přezkoumat usnesení o vyhlášení nouzového stavu z důvodu své nepříslušnosti, v daném případě došlo k porušení principů demokratického státu a systému brzd a protivah, což napadený akt činí přezkoumatelným.

Vláda podle navrhovatelky obchází rozhodnutí Poslanecké sněmovny a také samotný účel ústavního zákona o bezpečnosti České republiky, neboť nově vyhlášený nouzový stav bezprostředně navázal na ten, který sněmovna odmítla prodloužit. Navíc byl vyhlášen z téhož důvodu jako předchozí nouzový stav, na což nemá žádost hejtmanů žádný vliv. Podle navrhovatelky tak došlo k faktickému prodloužení dosavadního nouzového stavu, a to v rozporu s vůlí Poslanecké sněmovny.

V případě, že by v době rozhodování Ústavního soudu nouzový stav již skončil, navrhovatelka žádá, aby byl vydán alespoň akademický výrok, jímž by bylo deklarováno porušení principu demokratického státu. 

Nepřezkoumatelný „akt vládnutí“

Ústavní soud odkázal na svá dřívější usnesení, v nichž opakovaně došel k závěru, že samotné rozhodnutí o vyhlášení nouzového stavu, které neobsahuje konkrétní krizová opatření, nemůže přezkoumat, neboť se jedná o akt vládnutí politického charakteru, z nějž neplynou žádná práva ani povinnosti.[2]

Přezkum vyhlášení nouzového stavu totiž náleží do pravomoci Poslanecké sněmovny, která je oprávněna jeho vyhlášení zrušit.[3] Ústavní soud upozorňuje na skutečnost, že sněmovna tak v daném případě učinila a vyhlášený nouzový stav zrušila k datu účinnosti nového pandemického zákona.

Ústavní soud by byl oprávněn usnesení o vyhlášení nouzového stavu přezkoumat v případě, kdy by zároveň obsahovalo krizová opatření stanovující obecně závazná normativní pravidla chování, a to pouze vůči této části. Samotný akt vyhlášení nouzového stavu vládou by mohl Ústavní soud zrušit, pouze pokud by byl v rozporu se základními principy demokratického právního státu a znamenal by změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu, a to zejména na základě návrhu politické menšiny.

S ohledem na to, že posuzovaný případ nesplňuje výše popsaná kritéria přezkoumatelnosti, Ústavní soud návrh odmítl pro svou nepříslušnost.

Naproti tomu přijatá krizová opatření jsou sice způsobilá být předmětem abstraktní kontroly norem, nicméně v době rozhodování Ústavního soudu již pozbyla platnost i účinnost. Z tohoto důvodu se jimi Ústavní soud již nemůže zabývat. Řízení o návrhu na jejich zrušení proto zastavil.

Obiter dictum

Navzdory učiněnému závěru uvedl Ústavní soud v bodě 22 krátké obiter dictum,[4] v němž popsal, jak mají být ustanovení týkající se nouzového stavu vykládána. Jestliže se nezměnily skutečnosti, na základě nichž byl nouzový stav vyhlášen, vláda nemůže obcházet Poslaneckou sněmovnu a navázat na končící nouzový stav vyhlášením nového.

Ustanovení krizového zákona, jež umožňuje hejtmanům požádat vládu o vyhlášení nouzového stavu, nepředstavuje výjimku ve vztahu k možnosti prodlužování nouzového stavu Poslaneckou sněmovnou. Hejtmani se totiž mohou na vládu obrátit až poté, co jimi vyhlášený stav nebezpečí nepostačuje ke zvládnutí krizové situace. Ústavní soud tak dovodil, že žádosti hejtmanů musí nutně předcházet vyhlášení stavu nebezpečí, přičemž vláda není žádostí hejtmanů nijak vázána.

Ústavní soud jako zdrženlivý arbitr

Ačkoli se s celkovým závěrem ústavní soudci povětšinou ztotožňují, proti kontroverzní části usnesení označené jako obiter dictum se několik soudců ohradilo v odlišných stanoviscích.

Soudci Jaroslav Fenyk, Josef Fiala a Radovan Suchánek uvedli, že institut obiter dictum byl v daném případě nesprávně použit, neboť neslouží ke sdělování svévolných nebo libovolných tvrzení, ale měl by doplňovat závěr rozhodnutí. V daném případě byl však učiněn pravý opak: „Ústavní soud tak zde aktivisticky náhle a neočekávaně řeší právě meritum věci, o kterém tvrdí, že je není příslušný rozhodnout.“ Trojice soudců tak shledává tuto část rozhodnutí nejen nadbytečnou, ale dokonce nevhodnou, neboť v ní Ústavní soud de facto dovodil neústavnost napadeného nouzového stavu.

Odlišné stanovisko soudce Jana Filipa tento názor dále rozvíjí. Vysvětluje, že obiter dictum je v kontinentálním právu překládáno slovy „i kdyby“. Jeho použití v daném případě bylo tudíž chybné, neboť nereaguje na učiněný závěr rozhodnutí, ale zodpovídá řešenou základní ústavní otázku. Z použité formulace a strohého obsahu daného bodu tak vyvstávají jenom další otázky s tím, že není jisté, co z toho plyne pro budoucí rozhodování vlády o nouzovém stavu.  

Poslední odlišné stanovisko pochází od soudkyně Milady Tomkové, která se přidává k argumentaci ostatních disentujících soudců a upozorňuje na nutnost předvídatelnosti a bezrozpornosti rozhodování Ústavního soudu. 

Soudkyně pak s nadsázkou dodává: „Ve výsledku přijaté usnesení působí jako dílo z pera Roberta Louise Stevensona, v němž si Ústavní soud střihl ‚dvojroli‘ Jekylla a Hyda.“ Závěrem uvádí, že pokud se chtěla většina pléna k dané palčivé otázce vyjádřit, měla připustit vlastní pravomoc o věci rozhodnout a zabývat se jí meritorně.

Hlavní poselství?

Ústavní soud navázal na svou předchozí judikaturu a uvedl, že přezkum aktu vyhlášení nouzového stavu náleží do rámce ústavně politického přezkumu Poslaneckou sněmovnou. Ačkoli odmítl přistoupit k rozhodnutí ve věci samé, vyjádřil se v nezávazném obiter dictum k položené otázce ústavnosti napadeného vyhlášení nouzového stavu, a dokonce naznačil, že skutečně bylo neústavní. 

V každém případě je třeba souhlasit se závěrem disentujících soudců Fenyka, Fialy a Suchánka, kteří uvedli: „Toto obiter dictum, jevící se jako jakási ‚nezávazná deklarace‘ neústavnosti rozhodnutí o vyhlášení nouzového stavu, se samozřejmě okamžitě stane ‚hlavním poselstvím‘ dnešního usnesení.“

Poznámky

[1] Podle § 3 odst. 5 krizového zákona hejtman neprodleně požádá vládu o vyhlášení nouzového stavu v případě, že vzniklé ohrožení není možné účelně odvrátit v rámci stavu nebezpečí.

[2] Ústavní soud v bodě 13 výslovně odkazuje na usnesení sp. zn. Pl. ÚS 8/20, Pl. ÚS. 11/20, Pl. ÚS 105/20 a Pl. ÚS 111/20.

[3] Čl. 5 odst. 4 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky.

[4] Obiter dictum je institut z angloamerického prostředí. Jedná se o právně nezávaznou poznámku soudce, která nemá povahu precedentu. Doplňuje tak závaznou část rozhodnutí neboli ratio decidendi.

Zdroje

Vláda České republiky. Vláda na žádost hejtmanů vyhlásila nouzový stav na 14 dnů. Vláda České republiky. 14. 2. 2021 (https://www.vlada.cz/cz/media-centrum/aktualne/vlada-na-zadost-hejtmanu…).

Usnesení Ústavního soudu ze dne 16. března 2021, sp. zn. Pl. ÚS 12/21.

Ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Fotografie

[1] Interiér Ústavního soudu. Detail kamenné balustrády, autor: Aleš Ležatka, zdroj: Ústavní soud.