Březnový nález Ústavního soudu se zabýval právem na vydání placenty a dalšími právy rodičky. Ačkoliv v daném případě nebyla stěžovatelka úspěšná, soud vyjádřil svůj názor na možnost odepření vydání placenty pacientce. Nález může být do budoucna jakýmsi návodem pro zdravotníky, jak v obdobných případech postupovat.

V původním řízení před Okresním soudem se stěžovatelka domáhala zaplacení 500 000 Kč jakožto náhrady nemajetkové újmy. Tato újma měla vzniknout postupem žalované společnosti ALMEDA, a.s., při poskytování zdravotní péče. Stěžovatelka napadala nerespektování porodního přání, nezajištění platného informovaného souhlasu s prováděnými zákroky, urychlení porodu, nucení k vytlačení plodového lůžka (placenty),[1] nevydání placenty a další zásahy ze strany poskytovatele.

Okresní soud náhradu újmy nepřiznal, jelikož dle něj byly provedené úkony v souladu s dostupnými požadavky lékařské vědy a sledovaly cíl chránit zdraví dítěte, popřípadě i rodičky. Dále soud odkázal na § 91 zákona o zdravotních službách, podle kterého se části těla odebrané v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb zpopelňují, a proto nelze žalovanou vinit z toho, že dodržela zákonem stanovenou povinnost.

Krajský soud k odvolání stěžovatelky rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Podotkl, že jelikož byla placenta infikovaná virem herpes a jednalo se o tkáň již zahnívající, byla nevhodná k účelu, k němuž ji stěžovatelka vyžadovala (ke konzumaci). Na případ se má užít úprava v zákoně o péči o zdraví lidu, která byla aplikovatelná v době porodu.

Stěžovatelka následně neuspěla ani u Nejvyššího soudu, který její dovolání zamítl jako nedůvodné. V ustanovení o zpopelnění je podle Nejvyššího soudu obsažen příkaz pro zdravotnické zařízení, které nemá jinou možnost než části lidského těla zpopelnit nebo užít pro lékařské účely.[2]

Řízení před Ústavním soudem

Stěžovatelka zopakovala stejné argumenty jako před obecnými soudy. Ke stížnosti se dále vyjádřilo mimo jiné i Ministerstvo zdravotnictví. Ministerstvo zdravotnictví uvedlo, že v posledních letech vydalo dvě kladná stanoviska ohledně vydání placenty, přičemž tato stanoviska považuje nadále za aktuální.

Posouzení průběhu porodu

K provedení lékařských zákroků (urychlení porodu, podání antibiotik apod.) bez informovaného souhlasu Ústavní soud podotýká, že právo na nedotknutelnost osoby podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen “Listina”) není právem absolutním. Do tohoto práva může být zasaženo za účelem ochrany jiného základního práva nebo ústavním pořádkem chráněného statku. V tomto případě bylo nutné chránit život a zdraví dítěte.

Ústavní soud již v dřívější judikatuře [3] upozornil na potřebu chránit práva dosud nenarozeného dítěte. Avšak i v situaci, kdy se omezují základní práva matky z důvodu ochrany života a zdraví dítěte, je dle soudu třeba trvat na tom, aby takový zásah byl přiměřený. Ústavní soud vycházel ze skutkového závěru, který vyplývá ze zdravotní dokumentace a ze znaleckého posudku.

Soud došel k závěru, že obecné soudy správně vyhodnotily povahu a přiměřenost lékařských zákroků a našly spravedlivou rovnováhu mezi ústavními hodnotami. Stěžovatelka se navíc sama odmítla seznámit se zněním informovaného souhlasu, a proto se nemůže dovolávat toho, že žalovaná nezajistila informovaný souhlas.

Z výše uvedených důvodů tuto část argumentace stěžovatelky Ústavní soud neshledal důvodnou.

Posouzení nevydání placenty

S odůvodněním rozhodnutí Nejvyššího soudu ohledně nevydání placenty Ústavní soud nesouhlasí. Musí být zkoumána ústavní konformita výkladu zákona o péči o zdraví lidu. Ještě předtím je ale nutné zabývat se klíčovou otázku, zda lze právo na vydání placenty podřadit pod některé ze základních práv a svobod. Ústavní soud v nálezu uvádí, že základní hodnotou, na které je postaven ústavní pořádek, je respekt ke svobodě jednotlivců obsažený v čl. 1 Listiny.

Svoboda představuje podstatnou náležitost demokratického právního státu a její součástí je možnost jednotlivců činit vlastní rozhodnutí o způsobu svého života. Stát může do těchto rozhodnutí zasahovat jen minimálně. Již v dřívější judikatuře [5] Ústavní soud zdůraznil, že institut svobodného a informovaného souhlasu s každým lékařským zákrokem je založen na uznání právní subjektivity každého jedince a jeho svobody rozhodovat o svém těle.

Obdobně se k tomu vyjadřuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, zejména rozsudek ve věci Moskevští Svědkové Jehovovi proti Rusku ze dne 10. června 2010 č. 302/02. I zde je vyzdvihována úcta k lidské důstojnosti a svobodě člověka spolu s principem sebeurčení a osobní autonomie. Taktéž v občanském zákoníku lze nalézt ustanovení chránící důstojnost a svobodu člověka (§ 3 odst. 1, § 81 odst. 1).

Pro Ústavní soud jsou v této věci určující především základní práva obsažená v čl. 7 odst. 1 a v čl. 10 odst. 2 Listiny, zasazená do kontextu respektu ke svobodě jednotlivců. Ta prozařují i do zákonné úpravy. Přestože zákon o péči o zdraví lidu ani zákon o zdravotních službách nezakotvují možnost vydání částí těla na žádost jednotlivce a stanovují povinnost zdravotnického zařízení zařídit jejich zpopelnění (tedy i  placenty), není možné základní práva jednotlivce vůbec nezohlednit.

Příkaz zpopelnit placentu obsažený v zákoně je totiž podle názoru Ústavního soudu nutné vykládat tak, že se placenta zpopelní pouze tehdy, nepožádá-li o její vydání rodička a nebrání-li tomuto vydání závažné důvody. Uváděné možnosti nakládání s placentou jsou tedy v zákoně vypočteny demonstrativně. Požadavek vydání placenty je dle Ústavního soudu projevem osobní autonomie a požívá ústavněprávní ochrany.

Ústavní soud vychází z premisy, že placentu je nutné vnímat jako nejinternější pouto mezi matkou a dítětem. Obecným soudům, a to ani Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit osobní motivaci rodiček k vydání placenty. Ústavní soud tudíž nesdílí tezi o apriorním odepření vydání placenty odůvodněnou paušálně zájmem na ochraně veřejného zdraví. 

Při poskytování ochrany právu na vydání placent je však nutné zároveň chránit jiné ústavně aprobované veřejné statky či práva jiných osob (je nutné zkoumat přiměřenost omezení základního práva na vydání placenty). Existují důvody, kvůli kterým je vydání placenty nepřípustné. Takovým důvodem je i zjištění, že placenta vykazuje známky patologie.

Závěrem

S ohledem na výše uvedené soud konstatuje, že není možné akceptovat závěry obecných soudů, které rodičkám obecně odpírají právo na vydání placenty. Přesto v daném případě rodička neměla právo na vydání placenty, jelikož ta byla v patologickém stavu. Ústavní soud uzavřel, že nevydání placenty nepředstavovalo zásah do základních práv pacientky. Vzhledem k výše uvedenému nebyla porušena základní práva stěžovatelky a Ústavní soud stížnost zamítl.

Poznámky

[1] Placenta nebo též plodové lůžko je dočasný orgán vznikající v děloze matky. Slouží mimo jiné i k výživě vyvíjejícího se plodu a je běžně vypuzena z dělohy po porodu.

[2] V době porodu stěžovatelky byl účinný § 26 (12) zákona o péči o zdraví lidu.

[3] Třeba nález Ústavního soudu ze dne 2. března 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14.

[4] Tento test je dlouhodobě používaný k zjištění toho, zda je zásah do základního práva proporcionální, viz judikatura Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. července 2014, sp. zn. Pl. ÚS 31/13).

[5] Nález Ústavního soudu ze dne 2. ledna 2017, sp. zn. I. ÚS 2078/16.

Zdroje

Nález Ústavního soudu ze dne 16. března 2021, sp. zn. III. ÚS 2480/20.

Ústavní soud. Vyhlášení nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2480/20 dne 22. března 2021- rozhodnutí zveřejněné s tiskovou zprávou, 22. března 2021. [Tisková zpráva] (https://www.usoud.cz/aktualne/vyhlaseni-nalezu-ustavniho-soudu-sp-zn-iii-us-2480-20-dne-22-brezna-2021-rozhodnuti-zverejnene-s-tiskovou-zpravou).

Fotografie

[1] Fonendoskop, autor: Free images, 27. srpna 2020, zdroj: Flickr, CC BY 2.0.