Rok 2020 se zapsal do dějin jako rok pandemie Covid-19. Obdobně rychle jako ona se však šířily a nadále šíří i dezinformace s ní spojené. Identifikování trendů dezinformačního působeníse v této souvislosti věnuje projekt „Covid-19 infodemie“. Jedním z hlavních řešitelů projektu je doktor Václav Moravec, který se na téma infodemie, zdravotní gramotnosti a novinářské etiky vyjádřil v online diskuzi. 

Zdravotní gramotnost na roveň té mediální

Termín infodemie použil poprvé Gunther Eysenbach na počátku tisíciletí. Jedná se o spojení slov information a epidemic a poukazuje na informační přetížení právě v časech epidemií. Na popularitě však získal během loňského roku v souvislosti s pandemií onemocnění Covid-19.

Také z toho důvodu se spojila Fakulta sociálních věd UK, Institut biostatistiky a analýz Lékařské fakulty MU a společnost NEWTON Media, a.s. pod hlavičkou interdisciplinárního projektu „Covid-19 infodemie”. Společně se snaží o detekci infodemie v českém prostředí a své výstupy publikují na webu infomore.cz. Jedním z hlavních řešitelů je i doktor Václav Moravec, moderátor a akademik, který o projektu a problematice mediální a zdravotní gramotnosti hovořil v online diskuzi pořádané Centrem pro lidská práva a demokracii a Security Outlines. 

Cílem projektu je nejen kultivovat konzumaci informací veřejnosti v českém prostředí, ale především jejich vytváření a nakládání s informacemi ze strany samotných novinářů. Situace se v současné pandemii zároveň komplikuje nejen enormním množstvím nekompletních informací, ale také nízkou zdravotní gramotností v české populaci.

Podle Václava Moravce jsme totiž po roce 1989 zanedbali důležitost zdravotní prevence. Jediná studie mapující zdravotní gramotnost v ČR byla navíc publikována roku 2015. „Pokud bych však měl odhadnout výsledky podobné studie dnes, trend by byl pravděpodobně dále klesající. Otázkou je, co s tímto udělá právě pandemie onemocnění Covid-19 a zda si lidé uvědomí, že pečovat o své zdraví preventivně je důležité.“ komentuje Václav Moravec.

Mediální panika a falešné naděje jako dvě strany téže mince

Zároveň zmiňuje, že novinářská obec dnes není schopna adekvátně pracovat a vysvětlovat lékařské termíny a zasazovat je do širšího kontextu. Stejně tak není dostatečně rozvinuta novinářská etika v této oblasti. „Infodemie jako fenomén je zajímavý pro novináře a je třeba, aby se v tomto novináři vzdělávali a nedopouštěli se chyb, kterých jsme byli svědky v souvislosti s koronavirem.“ dodává.

Proto je jedním z hlavních cílů vzdělávání budoucí generace novinářů. Ta by si měla uvědomit určitou osobní odpovědnost a vyvarovat se vyvolávání falešných nadějí, které může vést k podrývání důvěryhodnosti instituce, za kterou vystupují. „Obdobně je tomu ale v případě šíření tzv. mediální hysterie nebo mediální paniky, jak ji označuje Roger Fuller. Jsou to dvě strany téže mince.“

Dezinformační narativy a komunikační strategie

Důležité také je si uvědomit, že obdobně rychle, jako se šíří pandemie onemocnění Covid-19, se šíří i dezinformace s ní spojené. Zpočátku se jednalo o dezinformace o samotném původu viru a nemoci, čemuž neprospívalo ani vzájemné obviňování mezi Spojenými státy a Čínou, dnes jsou to dezinformace spojené především s očkováním. Václav Moravec podotýká, že „jeden z nejsilnějších dezinformačních narativů je ten, že se jedná o čipování, za kterým stojí Bill Gates. To je důsledek toho, že zanedbáváme důkladnou a kritickou veřejnou debatu.“

Vysvětlování a edukace související s mediální a zdravotní gramotností se dle jeho mínění dlouhodobě podceňuje, ze strany vlády i zpravodajství. Přitom by to měla být právě velká zpravodajská média, která budou přispívat k této kultivaci. „Moc bych si přál, aby novináři v českém prostředí ve větší míře používali fact-checking journalism.“ Taková je praxe v mnoha zahraničních médiích, od nichž by si ta česká měla vzít příklad. Tuto praxi by Václav Moravec rád etabloval i na Fakultě sociálních věd UK. Pracoviště je totiž zároveň součástí projektu Evropské unie European Digital Media Observatory, a mělo by zaštítit fact-checkingové iniciativy celého středoevropského prostoru. Takzvaný CEDMO [1] index by se měl věnovat dlouhodobějšímu výzkumu jednotlivých typů dezinformačních narativů a jejich efekt na jednotlivé věkové kategorie.

Bohužel, odolnosti české veřejnosti vůči dezinformacím nepřispívá de facto neexistence vládní komunikační strategie, ani postoje jednotlivých politiků či politických stran. Část z nich totiž dezinformační narativy využívá ke své kampani, nebo minimálně jako prostředek udržení svého postavení. U některých institucí a osob se tak zcela vytrácí odpovědnost. „Potom chtějte, aby lidé věřili instituci politiky, pokud část politiků věří, že na základě dezinformací vyhrají další volby“ dodává Moravec. Dle jeho mínění je žalostné, že jsme se za poslední rok více neprofesionalizovali, vláda podle něj ve své komunikaci selhává.

Popularita instagramové informační kampaně člena opozice a ústavně právního výboru, který rozhodně není epidemiologem ani marketérem, potom podle něj ukazuje na absurditu celé situace. „Když se jako novinář a pozorovatel podívám na to, co se děje v České republice, tak se obávám, že jde o kompletní rozklad státu. Kdybyste mi před osmi lety řekla, v jakém stavu bude dnes stát a jeho nekoncepčnost, tak bych tomu nevěřil.“

Jadernou zbraní na komára

Nejen samotná neadekvátní komunikace ze strany vlády, ale především cílené a záměrné útoky ze strany politické reprezentace směrem k médiím veřejné služby jsou podle něj zcela zarážející. Kýženou situací rozhodně nemá být konstantní chvála České televize ze strany Rady ČT, dle jeho slov se však „tady jde jadernou zbraní na komára.“ Množství ataků totiž není výsledkem sofistikované kritické debaty, ale jedná se o cílenou strategii, kdy „krom toho, že jsme rozložili stát, rozložíme i média veřejné služby. Pokud nemám důvěru já, nebude ji mít ani to médium.“

Václav Moravec identifikuje několik faktorů, které dle něj vedly k neefektivitě komunikace. Jsou jimi nepřipravenost, kterou jsme podcenili, premiér, který na sebe strhává veškerou pozornost, a v neposlední řadě také tlak veřejnosti, která přistoupila na hru chaosu, kdy část chtěla okamžité rozvolnění, a druhá část udržování opatření. Současná míra nedůvěry ve vládu je navíc obrovská, přičemž vychází z dat projektu Trendy Česka. „Jde o mix takové frustrace společnosti, že je otázkou, co s tím bude moci udělat příští vláda, abychom se nedostali do spirály nedůvěry. V tomto ohledu jsme velmi zranitelní.“

Velká frustrace však zároveň vyvolává i velké naděje. Projekt Trendy Česka přitom poukazuje i na velký mobilizační potenciál ochoty využít svůj voličský hlas ve prospěch změny. Rozhodující potom bude schopnost příští vlády toho využít a dostát těmto nadějím. 

„The country for the past” a kam dál? 

Jak si ale stojí obecně vzdělávání v České republice? A je žádoucí, aby obdobné vzdělávání, jako připravují pro budoucí generaci novinářů, podstupovali i politici? Podle Václava Moravce s jedná spíše o otázku pro politology. Nicméně je třeba zdůraznit, že politici by především měli naslouchat odborníkům, a to ve všech oblastech. Souvisí to ostatně i s dnešním neustále se proměňujícím světem. 

Vláda by prostřednictvím ministerstva školství měla tlačit na změnu vzdělávacího systému, který by dnešnímu světu více odpovídal. Podle Václava Moravce je v tomto ohledu důležité mít kvalitní leadership a odpovědnost vůči budoucím generacím. Exekutiva samotná potom leží přímo na vládě. Ve vztahu k médiím je samozřejmě zapotřebí být ostražitý, pokud jde o spojování s politickou reprezentací. Dle jeho slov ale „nesmíme přistupovat na to, že by vzdělávání v oblasti mediální gramotnosti bylo indoktrinací.“ Toto má být základní odpovědností ministerstva školství a jejich expertních poradců. 

Ministerstvo školství však bohužel není vnímáno jako jedno z klíčových ministerstev. Politická reprezentace s oblibou deklaruje, že jsme společností vzdělanou a věda je základní prioritou. Někteří došli tak daleko, že označují Českou republiku za „country for the future“. Česká republika se však v mnoha ohledech chová spíše jako „country for the past“, vzdělávací systém nevyjímaje. Jeho proměna nastane podle Václava Moravce až ve chvíli, kdy nás budou tlačit vnější okolnosti, především výrazný propad v mezinárodních žebříčcích. „Mně to mrzí, protože jsem hrdým občanem ČR, ale přál bych si, abychom byli více ‘country for the future’ nežli ‘country for the past’.“

Český humor vs. občanská angažovanost

Částečně to nepochybně souvisí s určitou českou komfortní zónou, podle Moravce nám však chybí především odpovědní politici a celospolečenský jednotící prvek, který se vytratil po vstupu do euroatlantických struktur. Politická neodpovědnost se samozřejmě promítá i do jednotlivých vyjádření našich vrcholných ústavních činitelů a dalších významných politických představitelů. Podle Václava Moravce řešíme tradičně frustraci lidovým humorem, „ale kéž bychom tento humor přetavili ve větší občanskou angažovanost.“

Václav Moravec však zůstává bytostným optimistou a novinářská praxe je pro něj mimo profesi i životním koníčkem. Uvádí, že čím dál více věří v odpovědnou žurnalistiku, a ačkoliv má každý zpočátku své novinářské kariéry určité floutkovské manýry, postupem času se naučí i oné zodpovědnosti, která má celospolečenský přesah. „Věřím, že když je člověk odpovědný a ví, že svoboda má v sobě i tu zodpovědnost, tak to bude přinášet pozitivní výsledky.“  

Poznámky

[1] Central European Digital Media Observatory – jedná se o středoevropskou odnož, tzv. hub, zmiňovaného projektu EU.

Fotografie

[1] Václav Moravec, zdroj: archiv Václava Moravce, editace: ořez.