Na konci srpna rozhodlo plénum Ústavního soudu o zrušení některých ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi. Napadená část zákona odpírala nárok na doplatek na bydlení bytům a ubytovacím zařízením, která se nacházejí v tzv. oblasti se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů. Z jakých důvodů shledal Ústavní soud v předmětných ustanoveních diskriminaci?

Návrh na zrušení některých ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi [1] podala k Ústavnímu soudu skupina 17 senátorů (dále jen „navrhovatelka“) v prosinci 2017. V průběhu řízení obdržel Ústavní soud návrh Krajského soudu v Praze, kterým bylo rovněž navrženo zrušení týchž ustanovení. Ačkoli byl návrh z důvodu litispendence [2] odmítnut, Krajský soud v Praze v předmětném řízení setrval jakožto vedlejší účastník.

Oblast se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů

Podle napadených ustanovení nárok na doplatek na bydlení nevznikne, pokud se byt, jiný než obytný prostor, nebo ubytovací zařízení nachází v tzv. oblasti se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů. Zákon tuto oblast popisuje jako místa na území obce, ve kterých se ve zvýšené míře vyskytují sociálně nežádoucí jevy. 

Oblast se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů se vyhlašuje opatřením obecné povahy, o jehož vydání může daná obec požádat pověřený obecní úřad, v jehož územním obvodu se tato oblast nachází.

Předmětná ustanovení se do zákona o pomoci v hmotné nouzi dostala jako pozměňovací návrh. Předkladatel jej odůvodnil nutností vtáhnout do rozhodování o doplatku na bydlení obce, aby tak mohly zabránit nadměrné koncentraci sociálně nežádoucích jevů do určité lokality. V takto označené oblasti by následně nebyl novým žadatelům vyplácen doplatek na bydlení.

V důsledku mělo dojít k vyřešení problému s nedůstojnými podmínkami v ubytovnách a pochybných podnájmech obývaných až desítkami tisíc chudých rodin. Pro obce ustanovení znamenala vidinu, že bude zastaven příliv chudých rodin na jejich území.

Porušení principu rovnosti

Podle navrhovatelky předmětná ustanovení odporují principu obecné rovnosti, právu na svobodu pohybu a pobytu, právu podnikat a dále porušují princip nepodmíněnosti ochrany lidských práv. Současně se vymykají ústavně požadované racionalitě, neboť snaha, aby chudší lidé v určité oblasti nebydleli, nevede k předcházení vzniku „ghett“, ale naopak k jejich vytváření, a to na méně žádoucích místech.

Navrhovatelka taktéž upozornila na skutečnost, že daná ustanovení bezprecedentně napadají lidskou rovnost a důstojnost. Obyvatelé místa, které bylo obcí označeno za „oblast se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů“, tak často bez svého přičinění ztrácejí právo na pomoc od státu. Ke vzniku „chudinské oblasti“ totiž mohlo dojít pouze vinou špatné politiky obce nebo státu, nikoli osob, které ponesou její následky.

K předmětné otázce se vyjádřil také Krajský soud v Praze. Zdůraznil, že nelze všechny žadatele o doplatek na bydlení označit za původce nežádoucích jevů, neboť jsou mezi nimi např. také senioři, matky samoživitelky a osoby tělesně postižené. Diskriminaci v napadených ustanoveních spatřoval také ministr práce a sociálních věcí, jenž byl rovněž dotázán v rámci řízení před Ústavním soudem.

S argumentací navrhovatelky naopak nesouhlasila ministryně pro místní rozvoj. Ministryně uvedla, že daná právní úprava má za cíl zabránit samovolnému vzniku chudinských čtvrtí tak, že motivuje jednotlivce, aby se ze zavedených negativních vazeb vyprostili.

Intervence ombudsmanky: porušení práva na pomoc v hmotné nouzi

V únoru 2018 do řízení před Ústavním soudem vstoupila také veřejná ochránkyně práv, Anna Šabatová, jakožto vedlejší účastník.[3] Veřejná ochránkyně práv se plně ztotožnila s navrhovatelkou a sdělila, že napadená ustanovení jsou v rozporu s právem na pomoc v hmotné nouzi, která je nezbytná k zajištění základních životních podmínek. Pokud se totiž do ubytovny ve vyhlášené oblasti nastěhují lidé v hmotné nouzi, přijdou bez dalšího o doplatek na bydlení, a tím o jedinou pomoc státu s úhradou nákladů na bydlení.

Podle veřejné ochránkyně práv navíc opatření zamýšlené napadenými ustanoveními neobstojí v žádném kroku testu proporcionality, neboť není způsobilé dosáhnout snížení výskytu sociálně nežádoucích jevů a základní práva omezuje v nepřiměřeně vysoké míře. Navíc sdělila, že k uspokojivému řešení tzv. byznysu s chudobou nemůže dojít bez vytvoření systému státem garantovaného sociálního bydlení.

Posouzení Ústavním soudem

Ústavní soud se zabýval nejen omezením sociálních práv (právo na pomoc v hmotné nouzi) a principem rovnosti, ale také rozsahem obecní regulace (uplatňované v rámci práva obcí na samosprávu). 

Ústavní soud předně uvedl, že základní práva mohou být omezena pouze zákonem a při zachování jejich podstaty a principu rovnosti. Ačkoli sociální práva nemají bezpodmínečnou povahu a dovolat se jich lze pouze v mezích zákonů, zákonné provedení musí být v souladu s ústavními principy.

Následně se Ústavní soud vyjádřil k otázce legitimity omezení práva na pomoc v hmotné nouzi obcemi. V oblasti veřejného pořádku mají obce zákonem stanovenou odpovědnost vůči svým občanům, která plyne z jejich samostatné působnosti. Avšak vydáním opatření obecné povahy na základě napadených ustanovení dochází k zásahu do ústavně zaručených sociálních práv, k čemuž obce nemají zákonné zmocnění. Ústavní soud navíc zdůraznil, že výkon samostatné působnosti obcím neumožňuje omezit určitou oblast plošně a bez přesné specifikace adresátů.

Nadto Ústavní soud označil opatření obecné povahy za porušení principu rovnosti, neboť o doplatek na bydlení přijdou pouze osoby, které v dané lokalitě získaly trvalý pobyt až po vyhlášení konkrétního opatření.

Neslučitelnost s ústavním pořádkem

Ústavní soud konstatoval, že doplatek na bydlení představuje dávku pomoci v hmotné nouzi, jež náleží všem osobám, které splňují zákonné podmínky pro jeho přiznání. Napadená část zákona o pomoci v hmotné nouzi ovšem brání v získání doplatku osobám, které by na něj měly nárok, pokud by si k bydlení zvolily jinou lokalitu.

Předmětná ustanovení jsou podle Ústavního soudu také nadbytečná, neboť zákon o pomoci v hmotné nouzi již obsahuje ustanovení upravující individuální přístup úřadů práce, který je k základním právům dotčených osob šetrnější. Daná ustanovení taktéž nezamezují tzv. obchodu s chudobou, neboť sociálně vyloučené osoby určenou oblast často obývají i bez doplatku na bydlení. 

V důsledku opatření může navíc docházet k tzv. domino efektu, tedy přesunutí nežádoucí oblasti do jiné lokality, která bude následně taktéž omezena opatřením obecné povahy. Toto nedobrovolné a protiústavní stěhování osob by mohlo vyústit až v odepření dávkové pomoci osobám v hmotné nouzi na celém území kraje či mikroregionu, což odporuje účelu dávek.

Ústavní soud se proto ztotožnil s názorem navrhovatelky a označil napadená ustanovení za neústavní zásah do práva na zajištění základních životních podmínek v oblasti bydlení. „Jde pouze o nesystémovou reakci bez trvalejších účinků na dlouhodobě neuspokojivě řešený problém sociálního vyloučení,“ uzavřel Ústavní soud a napadená ustanovení zrušil.

 

Poznámky

[1] Jednalo se o § 33 odst. 9 a § 33d zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.

[2] Překážka litispendence znamená, že o téže věci nesmí být vedeno více soudních řízení současně. Jakmile je řízení zahájeno, může o předmětné věci rozhodovat pouze daný soud.

[3] Celé vyjádření veřejné ochránkyně práv je dostupné jako Stanovisko ombudsmana ze dne 22. března 2018, sp. zn. 5/2018/SZD.

Zdroje

Zieglerová, Alena, Institut pro sociální inkluzi. Tsunami vyhlašování oblastí se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů. Člověk v tísni. 13. 11. 2017 (https://www.clovekvtisni.cz/tsunami-vyhlasovani-oblasti-se-zvysenym-vys…).

Nález Ústavního soudu ze dne 24. srpna 2021, sp. zn. Pl. ÚS 40/17.

Stanovisko ombudsmana ze dne 22. března 2018, sp. zn. 5/2018/SZD.

Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.

Fotografie

[1] Zrušená ustanovení měla bránit koncentraci sociálně nežádoucích jevů, autor: nikolakrstic, 14. září 2012, zdroj: Pixabay, CC0, editace: ořez.