Články - bulletin

Evropský soud pro lidská práva využil případ S. M. proti Chorvatsku k objasnění konceptu obchodování s lidmi v rámci článku 4 Úmluvy, který zakazuje otroctví a nucené práce.

Obchodování s lidmi se dostalo pod ochranu článku 4 Evropské úmluvy o lidských právech už na základě rozsudku Rantsev proti Kypru a Rusku z roku 2010. Jeho definice vycházela z Palermského protokolu a Úmluvy Rady Evropy o opatřeních proti obchodování s lidmi. Přesto dlouho nebylo jasné, jak koncept obchodování s lidmi aplikovat na konkrétní případy a chyběly také definice některých nejednoznačných termínů. 

Didier Reynders, evropský komisař pro spravedlnost, oznámil na konci dubna dlouho očekávaný záměr Evropské komise připravit v příštím roce návrh na zavedení povinnosti „due diligence“ pro obchodní korporace. Co vedlo k tomuto kroku?

Odpověď na to, co lze rozumět pod pojmem „due diligence“ se liší v závislosti na právním systému. Vymezit tento koncept mají za cíl mezinárodní dokumenty jako Zpráva Evropského parlamentu o udržitelném financování nebo Obecné zásady OSN v oblasti podnikání a lidských práv. V podstatě se jedná o zásadu nikomu neškodit, známou již z římského práva jako zásada neminem laedere.

V červenci roku 2018 byl prezidentem Mexika zvolen levicový kandidát Andrés Manuel López Obrador, který ve volbách zvítězil s heslem abrazos no balazos (objetí, ne kulky), tedy progresivním plánem boje proti organizovanému zločinu. Rok a půl po jeho vstupu do funkce však Mexiko zažívá období s nejvyšším počtem násilných úmrtí od počátku tzv. drogové války.

Organizovaný zločin v Mexiku, představovaný ozbrojenými kartely obchodujícími s drogami, zbraněmi i lidmi, je jedním z nejpalčivějších problémů současného Mexika. Od roku 2006, kdy tehdejší prezident Felipe Calderón vyhlásil kartelům válku a do boje s nimi nasadil armádu, se násilí v zemi stupňuje. V roce 2019 bylo v zemi registrováno průměrně 95 vražd za jeden den.

Vláda ČR se v červenci zabývala poslaneckým návrhem na zřízení dětského ombudsmana. K návrhu zákona se kriticky vyjádřil veřejný ochránce práv Stanislav Křeček a doporučil vládě, aby poslanecký návrh odmítla. Přes řadu výhrad však k němu nakonec vláda přijala neutrální stanovisko. Představuje stávající iniciativa nesystémové okleštění funkcí veřejného ochránce práv, jak naznačuje ombudsman, nebo jde naopak o krok správným směrem?

Návrh zákona

Poslanecký návrh na vydání zákona o ochránci práv dětí [1] definuje dětského ombudsmana jako nezávislý a nestranný orgán, který má působit k ochraně a prosazování práv dítěte. Podle předkladatelů jde o lidskoprávní závazek vyplývající z řady mezinárodních lidskoprávních závazků České republiky, zejména z Úmluvy o právech dítěte. Předkladatelé návrh zdůvodňují mimo jiné tím, že „instituce specializující se na dětská práva je důležitá vzhledem k zvláštní zranitelnosti dětí, které nejsou schopny efektivně bránit svá práva.“

V květnovém vydání Bulletinu jsme informovali o případu, kdy se budoucí rodiče bezúspěšně domáhali u Městského soudu v Praze zrušení mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví a vydání předběžného opatření, které by povolilo přítomnost otce u porodu. Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podali kasační stížnost. Jaký je právní názor Nejvyššího správního soudu? 

Shrnutí projednávané věci

V březnu tohoto roku podali budoucí rodiče k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) návrh na zrušení mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví, na základě kterého došlo k zákazu návštěv ve zdravotnických zařízení. Rovněž požadovali vydání předběžného opatření, kterým měla být uložena povinnost zdravotnickému zařízení umožnit přítomnost otce u porodu při dodržení specifických hygienických podmínek.  

V dubnu letošního roku rozhodoval Nejvyšší správní soud, zda má být zveřejněn údaj o členství krajského ředitele policie hlavního města Prahy v Komunistické straně Československa před 1. lednem 1990. Jak o kasační stížnosti rozhodl? A s jakým odůvodněním? 

V roce 2015 podal žalobce žádost o informace týkajících se ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy (dále jen „ředitel krajského ředitelství“). Konkrétně žalobce požadoval informace týkající se délky služebního poměru, služebních hodností, služebního poměru u Sboru národní bezpečnosti a údaje o vysokoškolském vzdělání ředitele krajského ředitelství, dále údaje ohledně řízení o jeho kázeňských přestupcích a zda byl před dnem 1. 1. 1990 členem nebo kandidátem Komunistické strany Československa (dále jen „KSČ“). 

Mezinárodní trestní soud čeká projednání dvou případů, které jsou aktuálně v přípravném řízení. První z nich se týká údajného člena militantní skupiny Ansar Eddine napojenou na frakci Al-Káida působící v Mali, druhý z případů se týká dvou obviněných velitelů lidové polovojenské jednotky bojující proti povstalcům Seleka ve Středoafrické republice.

Případy z Mali a ze Středoafrické republiky (SAR) aktuálně vyšetřované Mezinárodním trestním soudem (MTS) mají podobné znaky. V obou případech jsou také vznesena obvinění z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.

V dubnu 2020 bylo v německém městě Koblenz zahájeno soudní řízení proti bývalým syrským vojenským důstojníkům obviněným ze spáchání údajných zločinů proti lidskosti. Jedná se o zcela první mezinárodní proces vedený vůči představitelům syrského režimu v rámci univerzální jurisdikce.

Pozadí případu

U Vrchního krajského soudu ve městě Koblenz zasedl soud kvůli obvinění z dohledu nad mučením 4 000 lidí v Sýrii. Celý proces je průlomový z hlediska použití právního konceptu tzv. univerzální jurisdikce, která dává vnitrostátnímu soudu pravomoc zabývat se závažnými trestnými činy, přestože nebyly spáchány na území dané země (více viz Bulletin květen 2020, s. 17).  Na základě této zásady může Německo stíhat zločiny podle mezinárodního práva. A jelikož se Sýrie nepřipojila k Římskému statutu Mezinárodního trestního soudu (MTS), jedná se tak o významnou možnost, jak se právně zabývat zločiny spáchanými v Sýrii.

Soudní dvůr Evropské unie rozhodl, že tranzitní zóny na maďarsko-srbských hranicích naplňují definici detenčního zařízení. Omezení osobní svobody, ke kterému v nich dochází, je tak třeba zakládat na zákonném podkladě. Zároveň zadržovaní musí mít možnost odvolat se proti rozhodnutí o umístění do tranzitní zóny.

V listopadu loňského roku Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) rozhodl, že pokud lze z tábora v maďarské tranzitní zóně odejít do Srbska, nejedná se o zařízení omezující osobní svobodu. Není přitom podstatné, že takovým krokem by žadatelé o azyl ztratili šanci uspět v probíhajícím azylovém řízení (psali jsme v Zimním bulletinu 2020, str. 25).

„Nikdy bych nezaměstnal homosexuála.“ Nevinný výrok chráněný svobodou projevu, nebo neakceptovatelný zásah do lidské důstojnosti a práva nebýt diskriminován? Právě touto otázkou se zabýval Soudní dvůr Evropské unie.

Nejvyšší kasační soud Itálie podal k Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“ nebo „Soudní dvůr”) předběžnou otázku o tom, zda se Směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání (dále jen „Směrnice”), vztahuje i na výroky, které se netýkají konkrétní osoby v konkrétním výběrovém řízení. Tato otázka vyvstala v řízení Asociace advokátů podporujících práva LGBTI osob proti advokátu N. H., který v rozhlasovém rozhovoru řekl, že by nikdy nezaměstnal osobu homosexuální orientace. Přičemž ve chvíli, kdy tento výrok prohlásil, u něj ve firmě žádné výběrové řízení vypsáno nebylo.