Články - bulletin

V důsledku šíření onemocnění COVID-19 zavedly členské státy Evropské unie hraniční kontroly a zákazy cestování a omezily cesty do EU ze třetích zemí. Některé státy využily současnou situaci jako záminku k pozastavení přijímání žadatelů o azyl, zatímco jiné zakázaly vývoz zdravotnického materiálu. Jsou tato opatření v souladu s právem EU?

Omezení cest do EU, které nejsou nezbytně nutné, měla původně trvat 30 dní. Evropská komise je ale už dvakrát doporučila prodloužit. Omezení se nevztahovala na cizince s dlouhodobým pobytem v EU, rodinné příslušníky občanů EU, zdravotnický personál či řidiče přepravující zboží. Kontroly na hranicích se až na výjimky postupně rušily během června. Od července chce EU umožnit vstup i občanům určitých třetích zemí v závislosti na epidemiologické situaci. 

V lednu letošního roku se ruský prezident Vladimir Putin zmínil o svém plánu novelizovat ústavu. Experti předpokládali, že se i po skončení svého funkčního období bude snažit setrvat u moci v některé z vládních funkcí. Putin ale brzy ukázal, že o své křeslo ještě hodlá bojovat. Jak se na stůl dostal klíčový návrh a co je poslední věc, která stojí v cestě jeho schválení?

Vladimir Putin ve věku šedesáti sedmi let vykonává v současnosti čtvrté funkční období coby ruský prezident. Poprvé byl zvolen v roce 2000, následně v roce 2004. O čtyři roky později – to bylo funkční období ještě čtyřleté – nemohl kandidovat, neboť to ruská ústava neumožňovala. Prezidentem se tedy stal Dmitrij Medveděv, který Putina jmenoval ruským premiérem. 

Vyhlášený nouzový stav v souvislosti s pandemií COVID-19 se vzhledem k přijatým mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví dotkl každodenního života všech občanů České republiky. Veřejná kritika opatření vyvrcholila podáním návrhu na zrušení některých z nich u Městského soudu v Praze. 

Městský soud v Praze zrušil svým rozsudkem mimořádná opatření o omezení maloobchodního prodeje a omezující volný pohyb osob, která přijalo Ministerstvo zdravotnictví v souvislosti s pandemií COVID-19. Uvedené rozhodnutí následně vyvolalo snad ještě větší debatu na poli odborné veřejnosti než samotná opatření. 

Veřejný ochránce práv coby národní preventivní mechanismus provádí již 14 let systematické návštěvy v místech, kde jsou lidé omezení na osobní svobodě. Každoročně o své činnosti a zjištěních vydává výroční zprávu, kterou zasílá Poslanecké sněmovně a zveřejňuje též na svých internetových stránkách. Co se na poli prevence před špatným zacházením událo v roce 2019? A jaká jsou nejzásadnější zjištění?

Řeč čísel

Úkoly národního preventivního mechanismu (dále jen „NPM“) zřízeného podle Opčního protokolu k Úmluvě OSN proti mučení (dále jen „OPCAT“) je v rámci Kanceláře veřejného ochránce práv pověřen odbor dohledu nad omezováním osobní svobody. Z 15 právníků tohoto odboru se agendou NPM zabývá 8 z nich. Dále NPM spolupracuje s řadou expertů z nejrůznějších oblastí (psychiatři, všeobecné sestry, apod.). V roce 2019 se návštěv zařízení účastnilo celkem 15 expertů.

Stěžovatel byl obecnými soudy odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání šesti let. V ústavní stížnosti mimo jiné namítal, že obecné soudy nezohlednily nejlepší zájem jeho nezletilé dcery. Jaký je právní názor Ústavního soudu? Jak je tato problematika řešena na evropské úrovni?

Shrnutí skutkového stavu

Stěžovatel byl v březnu 2018 Krajským soudem v Brně (dále jen „krajský soud“) shledán vinným ze spáchání zločinu neoprávněné výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami. Krajský soud stěžovateli uložil mimo jiné trest odnětí svobody v délce tří let s tím, že jeho výkon byl odložen na dobu pěti let. Současně byl uložen dohled probačního úředníka a povinnost zdržet se ve zkušební době požívání jiných návykových látek. 

Ústavní soud v květnu posuzoval případ ženy z Karviné, která byla v roce 2005 přijata do nemocnice se zdravotními obtížemi. Trpěla velkými bolestmi, operována však byla až po třech dnech. Po nemocnici žádala odškodnění. Může být ponechání pacienta v bolestech poškozením práva na zdraví? Co vše spadá pod termín lege artis? 

Podstatou případu žalobkyně bylo, že při hospitalizaci v karvinské nemocnici v roce 2005 trpěla po tři dny silnými bolestmi, které ustoupily až po následné operaci. Domáhala se tedy po karvinské nemocnici odškodnění za ponechání v těchto bolestech. 

Přes dva měsíce byl v České republice vyhlášen nouzový stav a společnost byla řízena řadou krizových opatření. Přestože jsou obecně tato opatření žádoucí, stále naléhavěji vyvstává otázka ohledně jejich legitimity a přiměřenosti. Tím spíše, pokud existují země (například Taiwan), které boj s koronavirem zvládají a do svobod jednotlivců zasahují minimálně.

Reakce Vlády ČR

V únoru 2020 se koronavirová krize dostává z Číny na evropský kontinent. Od té doby se rychle šíří a v druhé polovině února začal exponenciální růst počtu nakažených v severní Itálii. Na našem území na sebe nenechává dlouho čekat a již 1. března ministr zdravotnictví Adam Vojtěch potvrzuje první tři případy infikovaných osob. Postupně dochází k uzavření základních, středních i vysokých škol, posléze i všech provozoven stravovacích služeb. K přelomové situaci dochází 12. března, kdy vláda vyhlašuje nouzový stav [1] (poprvé v historii pro celé území České republiky) a o čtyři dny později omezuje volný pohyb osob na našem území a až na stanové výjimky uzavírá hranice.

Restriktivní opatření přijatá v reakci na šířící se onemocnění COVID-19 vyvolávají obavy mezinárodních lidskoprávních organizací. Ty varují před zneužíváním boje s pandemií zejména autoritářskými vládami, které se pod záminkou ochrany zdraví obyvatel pokouší o upevnění své moci a potlačování práv jednotlivců.

Poslední týdny ukazují, že boj s pandemií COVID-19 s sebou může přinášet i jiná než zdravotní rizika. Po vzoru Číny, která se jako první stala epicentrem nákazy, došlo ve většině postižených států k vyhlášení nouzového stavu spojeného s uzavřením nejvíce zasažených oblastí či vyhlášení celostátní karantény a zákazu vycházení. Omezena však nebyla jen svoboda pohybu jednotlivců. Svoboda slova a projevu, zákaz diskriminace, právo na soukromí či spravedlivý proces představují jen úzký výčet lidských práv a svobod, kterých se omezení dotkla.

V březnu tohoto roku byli propuštěni na svobodu první zločinci usvědčení Mezinárodním trestním soudem, Thomas Lubanga Dyilo a Germain Katanga, kteří vykonávali tresty za zločiny spáchané v oblasti Ituri ležící v Konžské demokratické republice. Oba propuštění přispěli ke konfliktu, který si vyžádal smrt padesáti tisíc civilistů.

Pozadí konfliktu v Ituri

Konflikt v Ituri, severovýchodní oblasti Konžské demokratické republiky (Democratic Republic of the Congo, DRC), který pramenil ze sporů mezi etnickými skupinami Lendu, Hema a Ngiti, vyústil mezi rokem 1999 a 2003 v občanskou válku. Násilné boje vznikly z velké části jako součást druhé konžské války, která vedla ke zvýšení etnického povědomí, velké zásobě ručních palných zbraní a formování různých ozbrojených skupin.

Počátkem března 2020 odvolací senát Mezinárodního trestního soudu jednomyslně potvrdil přípustnost případu proti Sajfu al-Islám Kaddáfímu. Tímto rozhodnutím zamítl jeho odvolání proti rozhodnutí přípravného senátu z dubna 2019.

Pozadí případu

Situace v Libyi byla Mezinárodnímu trestnímu soudu (MTS nebo „Soud“) předložena Radou bezpečnosti OSN na základě rezoluce č. 1970 koncem února 2011. Úřad žalobce (Office of the Prosecutor, OTP) oznámil její vyšetřování hned začátkem března. V červnu 2011 vydal přípravný senát MTS tři zatýkací rozkazy za údajné zločiny proti lidskosti, čítající pronásledování a vraždy, které měly být spáchány během protivládních demonstrací mezi 15. až 28. únorem 2011.